Mentálně postižení fotografové – soucit či obdiv? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

6. srpna 2003, 00.00 | Zátiší, snímek krajiny, architektury, portrét, dokonce i koláž a roláž. Některé působí amatérsky, ale u jiných má divák pocit, že se dívá na profesionální fotografie. Ve skutečnosti všechny práce vytvořili mentálně postižení lidé – absolventi 1. ročníku projektu „S fotoaparátem za poznáním“.

Výstavu osmi frekventantů projektu, pořádaného Sdružením pro pomoc mentálně postiženým, hostí ve svých prostorách knihkupectví a kavárna Academia na Václavském náměstí. Jedná se o zhruba čtyři desítky prací z oborů portrét, zátiší, krajina a architektura, a rovněž o několik koláží. „Studenti měli možnost naučit se technické základy zpracování fotomateriálu, ale poznali i zajímavosti z historie fotografie,“ informuje nás vedoucí kursu Eva Frančeová, „a získali i dovednost v konečné úpravě – v prezentaci fotografií.“ Výukový ročník byl oficiálně zahájen 26. září 2002 a ukončen začátkem června slavnostním předáním osvědčení o absolutoriu. 2. července pak proběhla vernisáž fotografických prací v literární kavárně knihkupectví Academia. Mezitím žáci, jejichž věk se pohybuje v rozpětí 17 až 74 let, absolvovali nejen teoretickou a praktickou výuku fotografování, nýbrž i různé doprovodné akce, například návštěvu v ateliéru Jadrana Šetlíka či obeznámení se s digitální technikou a novými fotografickými materiály na veletrhu Interkamera.

Vystavené práce, jejichž výběr provedli sami studenti, mají sice rozdílnou kvalitu, nicméně není třeba je hodnotit s větší shovívavostí jen proto, že se jedná o díla lidí s mentálním postižením. Takové, jako jsou ty „horší“, by se našly v leckterém amatérském albu, v kolekci však jsou zastoupeny i záběry dobré až vynikající. Z toho se dá usoudit, že psychické postižení není automaticky spojeno s absencí schopnosti vnímat a rozeznat estetické hodnoty. Vzhledem k tomu, že každý autor je zde zastoupen pracemi, které vystihují témata, zadaná během školního roku, lze jejich rozdílnou kvalitu vysvětlit i postupující praxí a rostoucími fotografickými zkušenostmi. Bohužel není jasné, zda se některý z frekventantů kursu – alespoň sporadicky - zabýval fotografováním již dříve, což by rovněž mohlo vysvětlit nadprůměrnou kvalitu určitého počtu exponátů.

Mezi nejlepší patří fotografie osmadvacetileté Jany Červené. Zadané téma „Místo, kde bydlím“ zpracovala vynalézavým způsobem: místo architektury, kterou většinou fotografovali ostatní studenti, zpodobnila ozdobný detail – slunce – na bráně hořovického zámku. Mírný podhled a kompozice s pískovcovou barokní sochou dává fotografii efektní napětí. Rovněž v úkolu „Zátiší podle předlohy“ Červená „zabodovala“: vytvořila půvabný obraz ze staré kuchyňské váhy, petrolejky a suchých květů, jehož kompozice je vyvážená a věcmi „nepřetížená“. Červená je i autorkou snímku vydry v zoo, pozoruhodného dobrým zachycením zvířete v pohybu. Mimochodem, je to právě matka Jany Červené, bývalé žákyně střední školy, která se v brožuře, vydané u příležitosti výstavy, vyjadřuje k problému integrace postiženého dítěte do zdravé společnosti. Na příkladu dívky, které dříve chyběla motivace k životu, teprve můžeme pochopit význam podobných projektů pro handicapované.

Zatímco snímky architektury, pořízené Emilem Frančem (19 let), vykazují některé drobné prohřešky proti kvalitnímu záznamu (neostrost, příliš velká vzdálenost objektu, „padající“ linie stavby), v případě portrétu hrocha měl autor skutečně „šťastné oko“: ocenění zaslouží zejména vynalézavost záběru, ale i nasvícení a minimalistická kompozice.

Rovněž pod jménem Zdeněk Kahovec jsou prezentovány práce poměrně značně rozdílné úrovně. Protože však frekventanti toho jména byli kursu dva (44 a 74 let), což v titulcích zůstalo nerozlišeno, není možné svědomitě přiřadit autorství. Jedná se o několik obsahově i technicky nevýrazných fotografií architektury, na nichž je patrná snaha ukázat kontrast městské, většinou moderní zástavby, a zbytků přírody. Fakt, že snímky byly většinou pořízeny za nekontrastního osvětlení v zimě, ještě negativně ovlivnila špatná barevnost materiálu. Blíže neidentifikovaný Kahovec je však také autorem vynikajícího záběru vánočního trhu na Staroměstském náměstí: kontrast komerčního pozlátka s postavou pokuřujícího bezdomovce, umístěnou jaksi mimochodem do pravého dolního rohu, posunuje obraz až do kategorie sociálního dokumentu.

Předností šestadvacetileté Vladimíry Müllerové je cit pro vystižení nálady krajiny, ale i mimořádné estetické vnímání. V expozici je zastoupena citlivými záběry historické architektury (břevnovský klášter, hradní zřícenina Okoř a letohrádek Hvězda) s okolím, ale především zátiším s klenutým oknem v polorozpadlé zdi, jehož působivost tkví nejen v prostotě a ušlechtilosti tvarů, nýbrž i v charisma, které vyzařuje.

Frekventanti projektu „S fotoaparátem za poznáním“ jsou v první řadě amatéři, lidé, kteří si oblíbili možnost vyjadřovat své pocity zachycením na citlivý materiál. A teprve potom handicapovaní, usilující nalézt své místo v tomto komplikovaném světě. Projekt opět dokazuje, že i přes omezení, kterému podléhají v jiných oblastech, existují také momenty, v nichž se rozdíl mezi člověkem postiženým a tzv. normálním stírá – například v umělecké tvorbě. Tady lze tyto lidi hodnotit podle pravdy – bez zvláštní shovívavosti a soucitu.

(S FOTOAPARÁTEM ZA POZNÁNÍM – výstava fotografií osmi absolventů projektu Sdružení pro pomoc mentálně postižených, 1. patro a kavárna knihkupectví Academia, Václavské náměstí 34, Praha 1)