Město, jazz a akty - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

12. května 2006, 00.00 | O tom, že nastupující generace fotografů vydala ze svého středu nezvyklé množství výrazných individualit, jistě není sporu. Jména jako Dita Pepe, Jiří Křenek, Karel Špoutil, Anna Feldeková či Štěpánka Krčmářová dávají naději, že česká fotografie neztratí ani nadále svůj dobrý zvuk. K nejtalentovanějším mladým umělcům patří chebská rodačka Katarína Brunclíková, jež se do nedávné doby prezentovala pod svým dívčím jménem Hanová (*1977). Její soubor 36 fotografií, nazvaný O sobě, si můžete právě nyní prohlédnout ve virtuální World Webphoto Gallery.

Úvodní slovo z pera fotografa, pedagoga a teoretika Vladimíra Birguse mi téměř vzalo vítr z plachet, neboť v podstatě vystihuje i můj dojem z tvorby této zajímavé autorky s výrazným rukopisem. Právě nacházení vlastního stylu, který není křečovitý ani podbízivý, je v dnešní době nekonečného množství možností velmi složité. Kataríně Brunclíkové se to podařilo velmi brzy. Její pocitové vidění světa, založené na hře barev, vrstevnatém obrazu a ušlechtilé výtvarnosti, která je přítomna vždy, ať už v jedné z hlavních rolí nebo decentně v pozadí, není totiž chtěnou pózou.

Vladimír Birgus v textu naznačuje, že předpokladem pochopení autorčina poselství je naladit se na stejnou vlnovou délku. A skutečně, pokud to štěstí máte, můžete nahlédnout do jejího citlivého nitra, prožít chvění, otřesy a pochybnosti podobné těm, které prožívá ona, a poznat pravdivost interpretovaného sdělení. Musím přiznat, že ne u každého autora jsem i s berličkou vysvětlení schopna najít to, co bych v jeho díle měla hledat, ale u Kataríny Brunclíkové se mi to podařilo hned napoprvé. Zajímavé je, jak svou senzitivnost syrově „neprodává“, nýbrž halí ji do ušlechtilého hávu estetična, oné „mrazivé krásy“, kterou tak výstižně popsal teoretik Josef Císařovský.

Z předchozího odstavce, v němž autorčinu vizi dokonale pochopili nejméně dva lidé, by mohl povstat dojem, že na popisovaných fotografiích asi nebude nic komplikovaného. Což je omyl. Pro ty, kdož nepochopí, zůstanou pouhou formální hříčkou, varuje Vladimír Birgus. Jak by také ne, když umělkyně pracuje s abstrakcí, symboly, souvztažnostmi, projekcí, jinou realitou? Podívejme se například na cyklus barevných dokumentů, pořízených v Praze, za nějž Brunclíková mimochodem získala červený diplom při ukončení magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Ostravě. To, že byly snímky pořízeny v Praze, by poznal asi málokterý divák. Ten vidí zcela zaměnitelné městské prostředí, a to ještě útržkovitě: okna, průchody, vzorek z dlažebních kostek, výkladní skříně. Záběry jsou skutečnými letmými pohledy, jakých kolem sebe při pohybu městem rozhodíme denně desítky, aniž bychom si toho byli vědomi: ve vyleštěné kovové ploše se odrážejí bizarně zdeformované nohy kolemjdoucích, auto se mihlo za ledabyle pověšenou záclonou, za fragmentem matného skla se nejasně rýsují postavy.

Odrazy, odrazy, odrazy – všude se zrcadlí obrácená realita. Nedá mi to, abych opět necitovala výstižné přirovnání Vladimíra Birguse: jako v Platónově jeskyni tušíme odrazy jiného, skutečnějšího a krásnějšího světa. Je to snad autorčin návod, jak uprchnout z této chladné reality dokonalosti, odlidštěnosti a osamělosti, která o to víc bolí, že se kolem jedince stále tlačí dav lidí? Scenérie jsou neostré, roviny se prolínají jako ve snu, kde jeden děj ještě neskončil a už začíná druhý, a použitím technologie crossu vše získává trochu „vyšinuté“ barvy. Jedná se vlastně ještě o dokument? Ale ano, jenže nebylo zdokumentováno to, co se děje na povrchu, nýbrž pod ním: pocity vnímavého člověka ve městě, který prožívá a zároveň pozoruje, mechanicky probíhající děje, tak samozřejmé, že si jich sotvakdo povšimne, rituály světa, hlásajícího, že všechny rituály zrušil.

Do výstavní kolekce jsou zařazeny ještě cykly Oči pro Buňuela, Hudba a Akty. O prvním z nich autorka říká, že se v něm odráží strach, samota, ale i touha po vyrovnání. Ačkoli se jedná o atributy spíše staršího věku, nejsou u Kataríny Brunclíkové žádnou pózou. Zdá se, že se velmi brzy staly součástí komplikovaného vnitřního života mladé umělkyně, která se pomocí své tvorby snaží najít odpovědi na mnohé naléhavé otázky. Oči pro Buňuela jsou fragmenty barevně stylizovaných odrazů ženských tváří. Dominují jim právě výrazné oči, které se zřejmým strachem či úžasem hledí na něco, co divákovi zůstává skryto. Do takto vzniklého prostoru může dosadit své vlastní obavy a deprese, všechno to, co on sám ukrývá před „diváky“ kolem sebe.

Asi nejabstraktnější v expozici virtuální galerie jsou fotoobrazy z cyklu Hudba. Jazz se Brunclíkové promítá do geometrických vizí, které společně s významnou estetickou rolí světla a stínů odkazují na dobu vzniku tohoto hudebního žánru ve 20. a 30. letech minulého století, jež zároveň dala světu převratný výtvarný styl, negující jakýkoli historismus. Tyto kompozičně rafinovaně prosté snímky, a také velmi uměřené akty prokazují výtvarnou i řemeslnou vyspělost autorky, hodně překračující česká měřítka.

Expozice Kataríny Brunclíkové je malým skvostem virtuální galerie, převážně prezentující kvalitní českou fotografickou tvorbu. Dokazuje, že krása záběru není jen v dokonalé ostrosti, patřičné expozici a kompozici podle pravidel. Talentovaná umělkyně, která fotografické řemeslo evidentně ovládá, hodně spoléhá na intuici. Přes avantgardní vzhled snímků však stále cítíme její tíhnutí ke klasickým námětům a postupům, a zřejmě i v tomto spojení či paradoxu, chcete-li, tkví podmanivost autorčiných sdělení. Netvrdím, že se budou líbit všem, málokoho však nechají chladným.

(Katarína Brunclíková: O SOBĚ, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3. 6.)