Mezi realitou a mystifikací - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

24. června 2003, 00.00 | Kdo nahlédl do knih Franze Kafky, zná typickou atmosféru jeho příběhů: jsou bizarní, hořce ironické až kruté, vycházejí z nepochopitelnosti, nepochopení a tajemství. Lidé, lapeni v labyrintu osudu, bloudí a nakonec bezútěšně hynou. Franzem Kafkou se Věra Koubová jako překladatelka zabývala velmi často. Možná právě proto podobným vnímáním světa nasákly i její fotografické práce. Výběr z nich, který můžete vidět v klubu Koníček v Lucerně, se zdá být koncipován tak, aby měl divák onen - těžko definovatelný - „kafkovský“ pocit …

Je to samozřejmě jen určitá konstrukce, kterou se však nechci přidávat k těm, kdož se na pozdní popularitě německy píšícího pražského židovského autora přiživují. Prostě mi tak při pohledu na deset černobílých fotografií vytanulo na mysli, že člověk, jenž věnuje řadu let vcítění se do složitých myšlenkových pochodů Franze Kafky či takového Nietzscheho – protože překládání beletrie je především obrovská porce vcítění se a jen málo otrockého slovíčkaření – nemůže jimi zůstat zcela netknut. Jako symbol této spřízněnosti vidím záběr dvou mužů v černém, kráčejících vedle sebe v hlubokém zamyšlení po deštěm se lesknoucí pražské dlažbě. Ačkoli jsou dva a ruce obou bezděčně kopírují tutéž polohu, vypadají každý v pohroužení do vlastního nitra jako osamělí poutníci – i město je liduprázdné, a jedinou společnost jim dělá sotva zřetelná silueta svatomikulášského chrámu v pozadí. Kafkova Praha.

Věra Koubová (* 1953), absolventka Filosofické fakulty Karlovy university, později Pražské fotografické školy, a též jedna z mála žen, vstoupivších do výstavního cyklu v Koníčku, projevuje v tomto směru skutečně velkou vnímavost. Její snímky, při letmém pohledu neokázalé a civilní, je třeba trpělivě rozklíčovat. Často se nám pak odmění pohledem do jakési jiné reality, do děje fantastické povídky, kde bloudí osamělé postavy s obrovskými cylindry na hlavě, koleje procházejí domem a pokračují do neznáma a lidé na sídlišti míjejí megalit, vizuelně ne nepodobný sochám z Velikonočního ostrova. Autorka využívá svého citu pro absurdní zkratku a zejména schopnost úhlu pohledu, kterým obyčejnou situaci vypointuje do drobného příběhu, v němž se často mísí bizarnost s jemnou poetikou. Čím déle se na ně díváme, tím silněji v nás rezonuje jejich zvláštní napětí. Vědomí, že autorčiny náměty jsou skutečné, nám nebrání, abychom je cítili jako určitou mystifikaci.

Markantním příkladem je snímek, zachycující zdánlivě zcela všední situaci. Před zdí se starobylým klenutým vchodem a neméně starobylou lucernou vysypává řemeslník, pravděpodobně nějaký zedník, obsah kolečka do velikého kontejneru. Tyčí se nad ním, před sebou veliké kolečko, a protože z odhozené suti se zvedl oblak prachu, vypadá jím zahalený dělník náhle stejně neskutečně jako duch či kamenná socha. Podobně absurdní je zvíře, stojící v okně jakéhosi zdevastovaného stavení s bizarními mapami zavlhlé a opadané omítky. Z tvora je vidět jen zadní polovina těla, a divák se neubrání otázkám: kde se tu záhadný příchozí bere? Je to vůbec zvíře? Není to obezřetný faun, napůl člověk, napůl kozel? V případě záběru, na němž mladá dívka v dobovém kostýmu služebné či hospodyně vyhlíží z těžkých vrat za poutačem s portrétem Franze Kafky, pociťujeme v první chvíli lehký zmatek. Jako bychom pátrali, jakým směrem se ubírá tok času: je toto stvoření naše současnice v dávno nemoderních šatech, nebo se dívka z časů Kafkových náhle bezradně ocitla v jedenadvacátém století?

Fotografie Věry Koubové jsou však i výtvarně krásné, i když jejich půvab je jakoby samozřejmý a prostý. Zaujmou například velmi kultivovanou kompozicí snímků. Koubová užívá decentních světelných kontrastů, někdy i záměrně malé hloubky ostrosti, aby tak podpořila onu zvláštní, až surrealistickou náladu. Největším vkladem je však autorčina schopnost dívat se na skutečnost kolem sebe způsobem, nepodřizujícím se návyku a letité percepční zkušenosti. Poezie a dráždivé tajemství lidí, domů a věcí, které jsme i my již stokrát viděli, ale neshledali na nich nic mimořádného – v tom tkví přitažlivost fotografií Věry Koubové.

(VĚRA KOUBOVÁ, klub Koníček restaurantu Černý kůň, pasáž Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1)