Ministři v trávě - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

7. dubna 2003, 00.00 | Jiří Heller je ctitelům fotografického umění známý především jako tvůrce celé řady barevných přírodních snímků, krajin s působivou atmosférou i nápaditých detailů, kde preferuje zejména traviny. Jeho nová výstava v klubu Koníček restaurantu Černý kůň v Lucerně však obsahuje výhradně černobílé fotografie, které s přírodou souvisejí jen velmi okrajově. Název „Nulté zasedání české vlády“ napoví …

Dnes už by to bylo asi sotva možné, ale v roce 1990 patřila taková scéna k porevolučnímu koloritu. Předseda (Petr Pithart) a členové nově jmenované vlády se po slavnostním aktu na Hradě odebrali do petřínských sadů, aby zde za horkého, téměř letního dne, hodinku relaxovali. Každý po svém: ten se natáhl v trávě, onen si zul boty, někdo jen tak hleděl do prázdna, vedle zase diskutovala skupinka těch odolnějších, které třicetistupňové vedro ještě neunavilo. Náš fotograf byl téměř náhodou při tom a prominenti mu dovolili, aby byl aktivně účasten jejich siesty.

Tak vzniklo deset černobílých fotografií, jež autor Jiří Heller (*1957) shrnul pod sugestivní název „Nulté zasedání české vlády“. Co je na nich, když odhlédnu od kritérií, podle nichž se běžně posuzují výtvarná díla včetně fotografií, nejcharakterističtější? Asi toto: díváme se do tváří lidí, kteří pro nás představovali změnu, vytoužený přechod od absurdní a tupé totalitní reality k normálnímu životu. Některá jména pojímáme jako ještě živá, u jiných už jen z paměti lovíme, čím bychom si je připomněli. Ostatně tak to má být – politici přicházejí a odcházejí, když s větším či menším úspěchem splnili svůj úkol, a jenom skutečné výjimky se natrvalo zapisují do paměti národa. Z fotografií dýchá atmosféra oněch let, kdy, zjednodušeně řečeno, ani ministr sedící v trávě nebyl ničím exotickým, a mnozí z nás podléhali představě, že je tady zase především od toho, aby byl prospěšný své polis. Nežehrejme, že jsme byli naivní, spíše si prostřednictvím pohledu na snímky vybavme tuto zvláštní, uvolněnou atmosféru, která se už nebude nikdy opakovat.

Styl, kterým Jiří Heller pojal fotografování ministerského relaxu, má daleko do paparazzovského dryáčnictví, a i když se na něm bezpochyby podepsala doba vzniku před třinácti lety, jedná se především o věc autorova naturelu. Je to nevtíravá směs přirozené, avšak nemonumentalizující úcty před „pomazanými hlavami“ a úsměvného objevování toho, že i oni jsou v určitých chvílích také jen lidé. Tady může být ale schován háček: pro vyznavače sociální či dokumentární fotografie bude mít toto decentní pojetí příliš nízkou výpovědní hodnotu, problém by však byl i se zařazením do kategorie umělecké. Je docela možné, že právě zde bychom vysledovali důvod, proč se fotograf již tomuto žánru nevěnuje.

Bylo by však nesprávné hodnotit autorův způsob vyjadřování jako nedostatek. Při pozorném prohlížení nám totiž snímky poskytují vjemy delikátnějšího druhu, které by rasantní, zvídavější styl bezpochyby přebil. Někdy je to například nápaditá kompozice: skupinka, z níž jsou rozeznatelní Petr Pithart, Tomáš Ježek a Karel Dyba, zabíraná průhledem mezi kohosi tělem a rukou vbok, nebo záběr na výšku, na němž společnost mužů v bílých košilích pod listnatými korunami, jimiž se prodírá sluneční svit, připomíná kompozice impresionistických výjevů (které by ovšem impresionističtí malíři jistě tu a tam zpestřili přítomností něžného pohlaví). A bezpochyby i fotografie, která má tři roviny: gestikulujícího premiéra, jehož postava je téměř bezezbytku zahalená do stínu, bezstarostnou atmosféru sluncem vyhřátého sadu za ním, a v pozadí výraznou dominantu Pražského hradu.

Součástí kolekce je i několik zajímavých detailů. Na jednom z nich došla uplatnění například výrazná fyziognomie ministra Dyby, jehož autor zachytil zutého a upřeně hledícího kamsi mimo záběr. Úplně nejlépe však náladu prchavého okamžiku, kdy je dovoleno zapomenout na protokol, vytěsnit všechny myšlenky a jen existovat, být, charakterizuje slastný, zřejmě bezděčný úsměv na rtech Petra Pitharta, ležícího s rukama za hlavou a zavřenýma očima na zádech v trávě.

Lze říci, že při pořizování těchto fotografií se autorovi podařilo vliv svojí osoby v tomto procesu natolik potlačit, že si divák přítomnost prostředníka ani neuvědomuje. Také důležití muži tady polehávají, rozprávějí a pokuřují, bosi, s povolenou kravatou a dokonce i se spuštěnými šlemi o čemsi dumají, ale ani na okamžik nepózují, což je důkazem ukázněnosti, s jakou fotograf sledoval svůj cíl. K civilnosti výjevů přispívá i cit pro hloubkovou výstavbu obrazu a uměřený, nedramatický světlotonální kontrast. Komorní prostředí klubu Koníček se stalo vhodným rámcem pro tuto pozoruhodnou výstavu, která přirozeným a přesto noblesním způsobem zpracovává téma, které jinak přímo lákalo ke sklouznutí do povrchní atraktivní senzace.

(Jiří Heller: NULTÉ ZASEDÁNÍ VLÁDY, klub Koníček restaurantu Černý kůň, pasáž Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1)