Místo, odkud je vidět Souhvězdí pastýře - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

10. února 2003, 00.00 | Durmitor. Toto jméno, patřící pohoří v Černé Hoře, není asi známé každému. Možná je odvozeno od latinského „dormire“, což znamená spáti, a ti, kteří ho takto nazvali, chtěli vyjádřit, že je tajemné, tiché a neproniknutelné jako spánek. Lidé, zde žijící, jsou prostí, živí se většinou pastevectvím, a způsob jejich života se příliš neliší od způsobu života předků. Proto také Dragan Dragin nazval rozsáhlý cyklus fotografií, které tady v letech 2000-2001 pořídil, Souhvězdí pastýře.

Přiznám se, že k lidovým tradicím a rituálům mám ambivalentní vztah. Některé mi připadají půvabné a patřící k určitým obdobím roku, v případě jiných mě ani nemrzí, že už se nedodržují. Obecně však soudím, že romantické a barvité jsou jen proto, že se jim nemusíme povinně podřizovat. Pro nás, postmoderní individualisty, by totiž mnohé, převážnou většinou společnosti striktně dodržované zvyky představovaly dost tvrdý zásah do osobní svobody.

V krajích, kde jsou lidé při zajišťování obživy ještě mnohem více odkázáni jeden na druhého, je však situace jiná. To dokazuje asi čtyřicetiminutový dokumentární film „Krajina jako osud“, který je promítán jako součást cyklu fotografií o lidech v černohorském pohoří Durmitor. Vznikl současně s fotografiemi a vlastně je „rozvíjí“ – ukazuje víc z krajiny na snímcích, nechává portrétované osoby vyprávět. Vlastní výstavu pak tvoří jedenáct diptychů, černobílých portrétů lidí a krajiny. Zdá se, že autor při výběru dvojice fotografií vždy dbal, aby lidská tvář a charakter scenérie spolu ladily.

Převažují charakteristické zjevy starších, tradičně oblečených lidí, v jejichž nepřikrášlených obličejích je vepsán celý život. Dragin objevuje krásu těchto vrásčitých tváří, bezprostřednost a klid pohledů, za nimiž se skrývá nespočet dobrých i špatných životních zkušeností. Až na jeden případ jsou snímáni z anfasu a dívají se přímo do objektivu. Působí to dojmem, jako když se na liduprázdných a holých pláních náhle s někým potkáte – tady nelze uhnout očima. Tváře nejmladší generace, výhradně dětí, vnášejí do „galerie“ ovzduší změny, která s nimi přichází i do těchto vzdálených končin.

Důležitým pozadím portrétů je krajina, neboť výstava je, řečeno s Pavlem Diasem, sugestivním obrazem života, poznamenaného krajinou. Pohled do krajiny je součástí každého diptychu, nejedná se však o žádné atraktivní horské scenérie. Dragina spíše zajímá zvlněný půdní reliéf, osamělé rozrůzněné kameny, detaily suché vegetace, dramatická obloha, ptáci vzlétající z holé planiny, kopce, zdvíhající se v oparu nad obzorem. Naznačuje tím vlastně podobnost lidí se syrovou, nepříliš nápadnou, ale působivou krásou jejich domova. Jediným nepárovým obrazem je fotografie panoramatického rozměru, která divákovi nabízí pohled přes huňaté hřbety stáda ovcí a přes holé pláně za nimi až k bezlesým oblinám v dáli.

Dragan Dragin pochází z bývalé Jugoslávie, kde vystudoval Univerzitu sociálních věd. V Praze, kde v současnosti žije, absolvoval FAMU a pedagogicky působil v Duncan centru, pro něž zpracoval také řadu výrazných fotografických souborů, stejně jako pro divadlo Archa. Spolupracuje rovněž na několika mezinárodních projektech, týkajících se tance a performance, a je jedním ze zakladatelů a pedagogů BART centra, které se zabývá zkoumáním a udržováním původních rituálů balkánského obyvatelstva.

Draginovy fotografie z cyklu Souhvězdí pastýře upoutají intimitou pohledu, empatií a citlivostí vůči modelům, kterými jsou v tomto případě většinou lidé, jež jako by stylem svého života ani nepatřili do tohoto století. Fotograf v nich však nevidí pouze „model“ - svým způsobem krásnou, charakteristickou tvář, nýbrž vnímá i individualitu každého z nich. Nemá ctižádost ohromovat, chce ale po svém divákovi, aby na sebe nechal působit čistotu, prostý půvab a atmosféru obrazů, kterou autor ostatně dokáže obdivuhodným způsobem zachytit a zdůraznit. A to například i nepříliš výraznou škálou šedi, přiklánějící se k temnějším odstínům, které fotografiím propůjčují syrovější a více tajemný charakter. Celkovému dojmu slouží rovněž zdánlivě nekomplikovaná kompozice, vycházející z běžného vidění reality, kterou však umělec zpracovává velmi citlivým tvůrčím způsobem. Ať už je tedy váš vztah ke starým obyčejům jakýkoli, fotografie Dragana Dragina vyjadřují spíše než zaujatost pro zaprášený folklór to, co (snad) nemá nikdy šanci prachem zapadat: citlivost a vcítění, intimitu a krásu, která je někdy tichá a nenápadná.

(Dragan Dragin: SOUHVĚZDÍ PASTÝŘE, Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1, út-ne 12-18, vstupné 20, do 2. 3.)