Na Provázku u Donutilů - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Provazek

Provazek

14. dubna 2004, 00.00 | Pro generaci dnešních dvacetiletých je to historie. Starší ale jistě nezapomenou na fronty na lístky, vyprodané sály a především na sugestivní herecké výkony. Brněnské Divadlo na provázku bylo světlem v šeru české totality. „Svítání“ je také název výstavy fotografií Jefa Kratochvila, věnovaných právě této legendární scéně.

Není náhodou, že se výběr zhruba třiceti černobílých panoramatických fotografií většího formátu objevil právě v Café baru Platýz na Národní třídě. Majitelkou podniku je totiž manželka jednoho z čelných protagonistů oblíbeného brněnského Divadla na provázku, Miroslava Donutila. Ta zavedla tradici déletrvajících fotografických výstav, které ladí s atmosférou „kavárny v centru“; tedy nic příliš originálního, sázející spíše na známá jména (Jakub Ludvík, Herbert Slavík) a na líbivé náměty, zejména portréty celebrit.

V případě Kratochvilových fotografií však vůbec nežehrám na rodinné vazby, které je do podniku paní Donutilové přivedly, spíše lituji, že jim nebyl poskytnut vhodný prostor. Kavárna je přece jen kavárna, a i přes chvályhodnou snahu instalátorů poskytnout každému obrazu alespoň vlastní osvětlení, nejsou zde fotografie ničím víc než výzdobou interiéru. Snímky tohoto druhu však kavárenskou výzdobou v pravém slova smyslu být nemohou, neboť nedisponují tak výraznými náměty, aby bez větší námahy upoutaly pozornost nesoustředěného a nepřipraveného návštěvníka.

Jaké tedy jsou? Brněnský fotograf Jef Kratochvil je jednou z mála osobností, které, ač se pohybují a snaží se udržet v bulvárním prostředí (viz jeho autentický výrok „jak zmizíš z médií, tak prostě zmizíš úplně“), nedopustily, aby jejich tvorbu ovlivnila pokleslost a módnost. A vystavované snímky jsou skutečně ukázkou kvalitní reportážní práce. Fotografovat v divadelních podmínkách není přitom žádná slast. Kratochvil však s profesionálním přehledem zvládá všechna úskalí, jako je například nedostatečné osvětlení či pohyb protagonistů, a s tím spojená kompozice.

Ne nadarmo používá autor často větu „U nás v divadle“, v jednom rozhovoru dokonce pronesl: „Jsem nekritický fanda divadla.“. Možná má i on v sobě nějakou „hereckou žílu“, pomocí níž se dokáže napojit na divadelní dění, předvídat akce na scéně, a z toho bleskurychle dedukovat nejzajímavější úhel pohledu. Záběry jsou tudíž vynalézavé, nepostrádají dramatičnost a vtip, a rozhodně netvoří jen pásmo nevýrazných a nicneříkajících obrazů. Ze „zrad“ divadelního interiéru dokáže fotograf naopak vytěžit mnoho pozitiv: ostré reflektory činí tváře protagonistů charakterističtějšími, v kontrastu s hlubokým stínem se skrývá velká porce napětí, a autor dokáže výběrem pohledu rozehrát na pozadí jevištní situace ještě vlastní „akci“. Střídá hloubku ostrosti, rozsáhlejší záběry s komorními, někdy i s portréty, občas je proloží výjevem ze zákulisí nebo pohledem do publika. Opakuji, že je škoda, že fotografie nejsou umístěny v nějakých vhodnějších prostorách, kde by bylo možné si je v klidu prohlédnout a vychutnat jemné nuance, které v podmínkách kavárny bohužel z velké části zanikají.

Vy, kteří pamatujete „Provázek“ jako legendu v době nejtvrdší normalizace, určitě oceníte, že si můžete připomenout jeho počátky. Mnohé fotografie lze i bez vysvětlujících popisků zařadit do doby, kdy se na jeho prknech hrála (a o nedlouho později i točila) Balada pro banditu. Což znamená, že uvidíte i protagonisty této inscenace, kteří si o své dnešní slávě v té době ještě nechávali zdát: Miroslava Donutila, Ivu Bittovou, ale i Bolka Polívku, Dášu Bláhovou a jinou Dášu, tehdy Veškrnovou. Jef Kratochvil podotýká, že lehce bizarní a jedinečný svět Divadla na provázku dokumentoval jako pouhý fanda, a nikdy by ho nenapadlo, že bude jednou jeho „dvorním fotografem“.

Od té doby se samozřejmě posunul o pěkný kus cesty dál, a to i v cílevědomé tvorbě vlastního mediálního obrazu fotografického partnera známých osobností (jeho snímky například provázejí autobiografickou knihu zpěváka Jožky Černého). Stylovost, čistota a lidské sdělení, které nalezneme v černobílé kolekci „Svítání“ však ukazují, že autor nepatří do společnosti chladných fotografických obchodníků typu již zmíněného Jakuba Ludvíka či Jadrana Šetlíka, kteří většinou pouze zpeněžují jména svých modelů. Kratochvilův vnitřní žár dokáže strhnout, takže můžeme věřit, že by dokázal dát další rozměr i jiným, mnohem méně atraktivním tématům. Jeho postoj můžeme vysledovat ve vlastním vyjádření k výstavě: „Považuji ji za hold úžasným lidem, jako byli režiséři Petr Scherhaufer a Zdeněk Pospíšil. Ti společně s partou nadšených mladých herců stvořili v Brně divadelní zázrak, který neměl v evropském kontextu konkurenta, Divadlo na provázku.“

(Jef Kratochvil: SVÍTÁNÍ – hvězdy na Provázku, Café bar Platýz, Národní tř. 37, Praha 1, po-pá 7-22, so-ne 9-22, do 15. 5.)