Nač zemřela Gandy? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

18. února 2005, 00.00 | V Gandy Gallery ve Školské ulici probíhá do 26. března expozice Josepha Grigelyho, nazvaná „Vzpomínání je těžká práce, ale někdo to udělat musí“. Údajně se jedná o poslední akci této galerie v České republice, ve své činnosti však má dále pokračovat v Bratislavě. Hledali jsme vysvětlení, proč vlastně došlo k této „náhlé smrti“.

Gandy Gallery, jejíž provozovatelkou je Francouzka Nadine Gandy, je dle údajů na své domovské stránce první mezinárodní galerií současného umění, sídlící ve východoevropské zemi. Otevřena byla roku 1992 a jejím záměrem bylo zvát umělce ze Západu, v Praze zatím neznámých, aby zde představili svá díla (moderně „projekty“). V roce 2002 byla zasvěcena prezentaci závažných děl umělců, designérů a architektů, a pokusila se navždy připojit „Východ“, který byl po desetiletí umělecky zapomenut, k západním zemím. Kromě výstav se Gandy Gallery věnuje i činnosti vydavatelské; ve výstavní síni si lze zakoupit její plakáty či publikace.

Tolik pro všechny, kdo o galerii potažmo o její existenci nic nevědí. A není jich málo. Lze sotva pochopit, že o místě, kde se prezentovala Elke Krystufek, Nan Goldin, Annelies Strba či Matali Crasset, ví jen poměrně úzká skupina zasvěcených, především cizinců. Vždyť podobné instituce (namátkou Musée d´art moderne v Paříži, Barbican Centre v Londýně, nespočetné galerie v Německu a Švýcarsku, ať zůstaneme jen v Evropě) jsou na Západě přímo poutními místy ctitelů moderního umění! A to za nemalý obnos na rozdíl od Gandy, kam je vstup zdarma. Kde je tedy zakopaný pes?

To se můžeme jen domýšlet. Vysvětlení, že „Bratislava je blíže k Vídni“ mi příliš věrohodné nepřipadá, vždyť Praha je zas blíže třeba Mnichovu. Takže stará známá písnička – nedostatek financí? Zřejmě, a nelze se divit. Sám fakt, že na české kulturní scéně třináct let existuje tak významně umělecky obsazená galerie, kterou zná jen málokdo, hovoří za vše. Proč nebyla dostatečně prezentována? Buď chtěli provozovatelé ušetřit, anebo se naprosto nevyznají v českých reáliích. Za dostatečný hřích považuji skutečnost, že veškeré písemnosti této instituce (pozvánky na výstavy, tiskové zprávy, dokonce i domovská stránka) byly zásadně v angličtině. Odmyslíme-li si mezery české veřejnosti ve znalostech cizích jazyků, myslím, že nebylo taktické takto pohrdat řečí hostitelské země. Angličtina sice působí světově, ale dopadu informace, psané mateřským jazykem návštěvníků, se prostě nemůže vyrovnat!

Druhým otazníkem bylo umístění a vzhled galerie. Školská ulice sice není tak špatná adresa, ale neatraktivnost interiéru může všechno zhatit. A to je také případ Gandy Gallery. Přiznám se, že jsem neviděla původní výstavní síň (rovněž ve Školské, o pár čísel dál), ale strohý, stísněný a přesto příliš prázdný prostor v domě, kam se galerie přestěhovala, na mě nejlepší dojem nedělal. Provozovatel měl buď investovat do zásadní změny, či, ještě lépe, do reprezentačnějších a návštěvnicky vděčnějších prostor. Anebo se do projektu s tak velkými ambicemi vůbec nepouštět.

S interiérem bývají nerozlučně spjaty výstavní možnosti. A ty Gandy ublížily nejvíce. Cožpak je možné sestavit smysluplnou výstavu ze tří, čtyř, pěti artefaktů, maximálně doplněných videem nebo projektorem? Zvážila provozovatelka vůbec fakt, že česká veřejnost – právě kvůli dlouhému odloučení od kulturního světa v dobách totality – mnoho z vystavujících umělců ani nezná? Proč se spíše nepokusila zhostit se úlohy jakéhosi „mostu“ (slovo „osvěta“ se mi v této souvislosti zdá zprofanované, a i jinak nevhodné), kterým by českým zájemcům proudily skutečně kvalitní a vyčerpávající informace o současném tvůrčím dění na Západě? K tomu by však nepochybně patřil i informační leták či katalog v češtině …

To, jak nedostatečná informovanost může uškodit i dobře míněné snaze, jsem se opět přesvědčila právě na výstavě, uzavírající třináctileté působení Gandy v Praze. Představme si člověka, který má rád výtvarné umění, cosi o něm ví, ale rozhodně není znalec nebo fajnšmekr, a umí bídně anglicky. Ve výstavní síni uvidí: tři navzájem si velmi podobné barevné fotografie větších rozměrů, na nichž je část mořské hladiny s plovoucími krami. Dále černobílou fotografii menších rozměrů, na nichž je skupinka osob kolem muže s rádiem. Poslední snímek je opět barevný, a zobrazuje mořskou pláž, na níž fotografuje muž s kamerou druhého, sedícího pod palmou. Ochotná paní kustodka pustí na stěnu, před níž je „palmová dekorace“, projektor, ukazující scenérii z prvních tří fotografií, ovšem pohyblivou. Do toho zapne video na obrazovce televize, postavené na zemi. Objeví se vousatý pán (Joseph Grigely) s vizáží Arnošta Goldflama a začne o čemsi anglicky hovořit a posléze i neuměle zpívat. Návštěvník netuší, že umělec je od svých deseti let hluchý, takže mu celý výjev, trvající několik minut, připadá poněkud směšný. Z výstavy odchází bez zážitku a s pocitem, že si z něj někdo udělal legraci.

A to, jak jistě uznáte, není dobré vysvědčení pro místo, které mělo ambice stát se „ostrůvkem západního výtvarného umění v nové ekonomické realitě Východu“. Je to škoda i pro nás. Rozuzlení tajemství náhlé smrti Gandy Gallery však přinese až její působení v Bratislavě. Pokud se uchytí v povědomí kulturní veřejnosti, bude to výsledek jedné ze dvou možností. Buď se Gandy v Praze poučila ze svých chyb, anebo jsou Slováci kulturně vyspělejším národem než Češi.

(Joseph Grigely: REMEMBERING IS A DIFFICULT JOB, BUT SOMEBODY HAS TO DO IT“, Gandy Gallery Prague, Školská 7, Praha 1, út-čt 13.30 – 18.30, so 10 – 12, vstup volný, do 26. 3.)