Nahlédněte do magické kuchyně Romana Sejkota - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Sejkot

Sejkot

18. listopadu 2005, 00.00 | Jeden z nejosobitějších českých fotografů, autor bizarních útvarů a krajin tvořených ženskými těly, zahájí ve středu 23. listopadu řadu klubových setkání IDIFu s významnými tvůrci z oboru fotografie. A protože tušíme, že mnozí z vás jsou na tuto akci zvědavi, popovídali jsme si s Romanem Sejkotem u šálku kávy nejen o tom, co posluchačům nabídne, o právě probíhající úspěšné výstavě v pražské galerii Nikon, ale i o jeho názoru na fotografickou kompozici.

Ve svém příspěvku do publikace Naučte se kreativně komponovat říkáte, že knih o kompozici je zpropadeně málo. Nakonec jste však stejně došel k názoru, že nejlepší je fotografovat, jak vám „oko narostlo“, v čemž se vzácně shodujete s dalšími fotografy, kteří do knihy přispěli. Věřil jste, že vaše nabádání přijmou i čtenáři, kteří hoří nedočkavostí, aby se z vašich řádků dozvěděli nějaký exaktní vzorec na zaručeně správnou kompozici?

Mám pocit, že doba té klasické kompozice v tom řeckém nebo renesančním, případně ještě nějakém klasicistním, neoklasicistním slova smyslu, prostě to, co se tady dělalo naposledy před sto lety, už minula. Týkalo se to hlavně malířství a sochařství. Dneska se malíři sice učí základy kompozice, ale většinou restaurátoři, aby věděli, kde mají hledat určité objekty, třeba proč je pes zrovna v tom rohu a vlevo, ne vpravo, nebo naopak. Ta místa v kompozici byla dřív totiž velmi pevně dána a určena. Což samozřejmě vycházelo ze staletí, kdy to lidé, kteří na to měli čas, šlechta a duchovní, měli šanci i vysledovat, jak je to dobře. Dnes je to trochu jinak. Neblížíme se k nějakému ideálu -mám pocit, že doba idealismu už taky minula-, ale dnešním ideálem jsou převraty, změny, něco nového. To se samozřejmě také vyčerpává, proto jsou poměrně časté ty malířské krize, a neustále máme nějaká „post“- a „neo“-období. Ono to souvisí s celým výtvarným uměním. Já mluvím o malířství, ale to jenom proto, že tam byla kompozice nejvíce využívána, nejvíce zažita. Odsud se ty věci přebírají do jiných výtvarných směrů nebo umění. Takže ty neustálé změny a převraty vedou nakonec k jakési skepsi, pravděpodobně ani tato cesta není ideální, a je možné, že se zase vrátíme zpět k nějakým pevně daným pravidlům. Mluvila jste o tom, jak komponovat, jestli pevně nebo se uvolnit a neposlouchat žádné rady. Já mám pocit, že to v současné době souvisí s tím, jací jsou fotografové lidé. Alespoň jak pozoruji práce jiných kolegů, popřípadě je znám osobně. Jestliže jsou přesní, pořádkumilovní až exaktní, tak i ty jejich fotografie jsou jasné, srozumitelné. Jestliže ti lidé jsou trošku rozhození, do větru, abych nikoho neurazil, tak i jejich práce jsou takové volné, a někdy to nemá ani hlavu ani patu. A ta kompozice je až nicneříkající. Takže si myslím, že se to hodně odvozuje od osobního zaměření, vkladu, od charakteru toho člověka. Jestli je bordelář, anebo jestli je pořádkumilovnej (smích).

Tady ale vzniká jistý protimluv, protože ta kniha je nazvána Naučte se kreativně komponovat, s podtitulem Vyučuje dvacet pět významných českých fotografů. Vy, a mnozí z vašich kolegů fotografů rovněž, však říkáte, že kompozice je svým způsobem hlavně to, co člověk vidí. A teď mi i potvrzujete, že to nejsou pevně daná pravidla, jejichž doba už je dávno za námi. Jak se máme tedy naučit komponovat kreativně, když ta pravidla už dnes neexistují? Anebo jde o záměr, že právě toto chtěla kniha říct?

Já to říkám v samém začátku svého příspěvku. Samotný název té knihy Komponujte kreativně je paradox nebo protimluv, protože je to něco jako volné skládání. A naučit se volně skládat může jenom ten, kdo se nikdy nic neučil, protože jinak všichni jsou svázáni nějakými pravidly. A úplně na konci uvádím v jedné popisce k fotografii, že kompozice mi připomíná úklid v šuplíku. Každá věc má své místo, a to místo se přirozeně v tom šuplíku najde. Dokonce, když máte těch šuplíků víc, tak si každá věc najde ve stole i svůj šuplík: něco máte nahoře, něco dole, a přijde vám to tak správné. A tak je to i ve fotografii, že víceméně skládáte, uklízíte ty věci v hledáčku nebo v počítači, přiřazujete jim nějaká logická místa, kdy chcete, aby něco bylo vidět víc, naopak něco zase rádi skryjete ...

Jako v tom šuplíku ...

Něco si dáte hned „na voko“, abyste to měla hned v ruce, hned to viděla, když šuplík otevřete, a něco zase zastrčíte. Případně šuplíky ve starých stolech mají dvojitá dna, kam se schovávala tajné korespondence, a podobně. Ve fotografii ukazuji a současně záměrně potlačuji i věci, které jsou důležité. To důležité se tedy může vyjevit až po nějaké době, kdy se člověk na tu fotografii dívá. Což se stává.

Jak to poznáte?

Ověřuji si to vyptáváním diváků na to, co jim to říká, co vidí, co se jim líbí nejvíce. Nejsem tedy žádný psycholog, možná jen psycholog-amatér, ale i tak chci vědět, jak se na to lidé dívají, a co si o tom myslí. A často docházím k překvapivým zjištěním.

V galerii Nikon na Novém Městě právě probíhá vaše výstava. Zajímavé je, že jsou tam i fotografie takříkajíc „nesejkotovské“. Navíc jsem si povšimla, že jste se v poslední době hodně upsal „přátelství na život a na smrt mezi člověkem a strojem“, jak vzletně nazýváte svou 3D tvorbu. Znamená to ve vaší tvorbě posun, experiment, anebo další směr, který budete pěstovat vedle svého typického stylu?

Počítačové věci budou přibývat, pokračovat, protože je spousta věcí, které chci udělat, a to nelze nijak jinak než právě vymodelováním přes drátěné sítě a otexturováním v 3D softwarech. Ale současně budou přibývat mé klasické věci. Říkáte, že některé ty fotografie jsou „nesejkotovské“. Ano, fotografuji i takzvaně o přestávkách, kdy modelky odpočívají, a kdy vznikne nějaké náhodné seskupení, nebo kdy modelka má na sobě třeba šaty. Například na fotografii nazvané Sextyly má modelka na sobě krajkové šaty a její ženskost je za těmi krajkami velmi skrytá, přestože každý vidí na první pohled, o co jde. Mě těší, že ta fotografie, o které jsem si myslel, že by mohla někoho pobuřovat, žádnou ženu zatím nepobouřila. Ani Prstchtíček, který je také „nesejkotovský“, nikoho nepobouřil, naopak ozvaly se ženy, které by toto rády měly doma.

Ani se nedivím ...

Možná se rozptyluji do více směrů, možná i časově. Když autor tu fotografii má v počítači, v kontaktu nebo v představách, tak to nikdy nevidí pohromadě. Až na té výstavě jsem zjistil, že dělám věci, které jako by vznikly před sto lety, někdy na počátku století. A na druhou stranu mám pocit, že některé jiné by možná mohly existovat za sto let. Jsem prostě na určitém rozhraní.

Bude podle vás za sto let existovat virtuální realita?

Virtuální realita určitě bude existovat, a to pravděpodobně v takových formách, které si v tuhle chvíli ani nedokážeme představit. Ostatně o sci-fi fotografii budu mít přednášku na matematicko-fyzikální fakultě University Karlovy 12. prosince v rámci semináře Vědecká fotografie.

Ještě se vrátím ke knize o kompozici. Zkuste se na ni podívat nikoli jako spolutvůrce, ale jako člověk, který si ji koupí. Myslíte, že na českém trhu splňuje to, co si předsevzala?

Já si myslím, že ano, že splní to, co si autoři a vydavatel této knihy předsevzali. Je to knížka, která tady chyběla, a je jenom dobře, že je to uděláno pomocí osobních profilů významných českých autorů, ať mladších či starších, hodně či méně známých. Je dobře, že tam jsou různé náměty, různé styly, je to hodně pestrá kniha. Už slyším výtvarné kritiky a teoretiky jak říkají, že to je přeplácané, jak jsou nespokojeni s grafickou úpravou a ble ble ble ... Ale o to v této knize vůbec nejde. A mám pocit, že to je jedna z mála knih za posledních mnoho let (smích), kde je udělaný nějaký reprezentativní výběr českých autorů.

Opravdu by se jí nedalo nic vytknout?

Snad jedna věc. Pakliže se nemýlím, tak tam není zastoupena žádná fotografka. Ale je klidně možné, že se chystá kniha Naučte se komponovat kreativně II, kde budou pouze ženy.

Ve středu 23.11. zahajujete svým vystoupením řadu klubových setkání IDIFu se známými a zajímavými fotografy. Můžete prozradit, co pro návštěvníky chystáte?

Chystám pro ně překvapení.

Diplomatická odpověď. Opravdu nedáte v plen zvědavosti našich čtenářů alespoň část toho překvapení?

Trochu budou moci nahlédnout do mé kuchyně. Ale jenom trochu, šéfkuchař si občas musí nechávat nějaká ta tajemství, aby na jídelním lístku mohlo být uvedeno „Tajemství šéfa kuchyně“.

Správně. Myslím si ale, že i kdybyste prozradil tajemství celé, našlo by se asi jen málo takových, kteří by vás dovedli úspěšně napodobit ...

Když tady mluvím o tajemství a o tom, že jako fotograf něco modeluji v 3D realitě, tak mám pocit, že v Čechách možná, možná vytvářím něco nového. Rozhodně to, co dělám v posledních letech, nepovažuji za nějak nové nebo objevné z nějakého světového hlediska, protože, jak říká má bývalá napůl vědecká zkušenost, jestliže máte pocit, že to, co děláte, je objevné, a že jste na světě jediní, tak v tu chvíli to dělají minimálně tři, čtyři lidé na různých místech této planety současně.

Víte o nějaké 3D konkurenci v Čechách?

Kromě časopisu Pixel, který už šest let odebírám, je u nás už jen nemnoho internetových fór pro 3D modelování. Ve světě je toho podstatně víc, ale za tu dobu, co to sleduji, vidím víceméně pouze snahu o dokonalé napodobení stávající reality: co nejdokonaleji vymodelovat automobil, ale automobil, který už existuje – ať je to Ferrari nebo Fiat, co nejdokonaleji vymodelovat vázu na stole, dům, tvář dívky, atd. Ale to jsou věci, které já nedělám. Nesnažím se napodobit realitu, od toho jsem fotograf. Tu realitu si mohu velmi realisticky vyfotografovat. Mně jde v té 3D realitě o to, vymodelovat své fantazie, vize, a ukázat je ostatním lidem. Nejde mi tedy o realistické vymodelování krajiny, ale krajiny, v níž je zakomponovaná žena nebo nějaká jiná bytost.

Nevyčítají vám skalní ctitelé fotografie, že se příliš kamarádíte s počítačem?

Občas mi někdo řekne, nojo, to je z počítače, to je jednoduchý. A jako bych slyšel ty samé hlasy před dvaceti lety, když říkaly, nojo, to je vyfocený, to je jednoduchý. Tyto lidi bych chtěl povzbudit do podobné tvůrčí činnosti. Samozřejmě, že velmi obdivuji, když se někdo pokouší dokonale vymodelovat realitu, ale možná, že by bylo fajn, kdyby se snažili popustit i uzdu své fantazii. S těmi, kteří říkají, že s počítačem je to jednoduché, si někdy rád popovídám, a rád uvidím jejich díla, jak pokračují oni. Proberem to.(smích).

Pokud se chcete zúčastnit setkání s Romanem Sejkotem 23.11.2005 od 19:00 prosím zaregistrujte se.

(Roman Sejkot: EYEsLAND, galerie Nikon, LBC, Na rybníčku 5, Praha 2, po-pá 10-18, vstup zdarma, do 25.11.)

Fotografie 1, 3, 5: ©Jiří Heller, 2, 4, 7: ©Roman Sejkot