Nechal jsem nahou modelku běhat po dálnici - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

dostal rozhovor

dostal rozhovor

31. března 2006, 00.00 | To s úsměvem přiznal František Dostál (*1938), na jehož vizitce najdete skromný titul „fotografující“. Jeho snímky u nás ale zná snad každý, i když, pravda, už dávno značně změnil žánr. Je autorem momentek ze života, proteplených laskavým, chápavým humorem, cosi jako Bohumil Hrabal ve fotografii. Osobně se s ním můžete setkat již ve středu 5. dubna na další klubové besedě IDIFu.

Prý jste se začal fotografování doopravdy věnovat až poté, co o vašich fotografiích kdosi řekl, že by je nikde na výstavu nepřijali... První fotografii v životě jsem uveřejnil v roce 1964 v Květech. Vyrostl jsem v obyčejných, spíše chudších poměrech, kde na foťák nebylo, a můj první aparát stál asi tři sta korun. A protože jsem fotografický proces znal už ze školy, jelikož jsem se musel naučit dělat i s průmyslovým rentgenem a vyvolávat, tak jsem začal fotografovat to, co jsem viděl kolem sebe. Kupodivu tehdejší tisk na přelomu 60. a 70. let tyto fotografie uveřejňoval. To vadilo tehdejším umělcům, o kterých už dneska neslyšíme, takže jeden řekl, že by mě fotografii na výstavu nikde nevzali. Já jsem se zatnul, obrátil jsem prkno na nudle z kuchyňské linky, hodil jsem to do sprchového koutu, začal jsem fotografovat a posílat fotografie do světa. Není to ani zásluha, ani – chraň bůh! - holedbání, ale visel jsem na patnácti stovkách výstav v cizině. Mám dojem, že to v této republice nikdo nedokázal.

A co jste dělal před tím, než jste začal fotit? Hodně jsem sportoval, běhal, hrál volejbal, košíkovou, a myslím, že sakramentsky moc dobře. Ve svých šestnácti letech jsem se dostal do sportovní školy Otakara Jandery, což byl náš rekordman v překážkovém běhu. Přišel jsem na hřiště do Stromovky v teplákách - oblékat jsme se museli doma, nebylo kde se svléknout - a on mi řekl: ´Hele, támhle jsou skokani, běž tam.´ Já jsem mu totiž řekl, že jsem dělal skok do dálky, také jsem vyhrál nějaký přebor Prahy. Ale ti skokani, ke kterým mě poslal, skákali do výšky. Rok jsem trénoval a příští rok jsem byl mistr Československé republiky ve skoku vysokém.

Pokud se ale nemýlím, profesí jste byl strojař ... Dělal jsem i vývoj a výzkum obráběcích strojů pro plzeňskou Škodovku. Bylo to strašně zajímavé, protože jsem tam poznal prvorepublikové inženýry, které Škoda poslala na praxi do Ameriky. Ty zkušenosti se potom vrátily, ale nejenom v těch obchodních vztazích. Bylo to zaměstnání náročné, taky člověk sakroval, ale bavilo mě, když se pak ve fabrice rozběhla rychlostní skříň, sice někde stříkal olej, támhle nefungoval koncový spínač ...Ale odešel jsem do důchodu a tyhlety mašinky ještě pracujou, což jsem rád. Nebo jsem se také, byť velmi málo, podílel na obrábění nádoby atomového reaktoru. Nikdo to tady nedělal, nikdo to neuměl, a teď na to přijít, s těmi materiály ...

Není ale od mašin k fotografii trochu daleko? Fotografie pro mě byla odlehčením a trochu únikem, že není jenom ta práce. Z dnešního pohledu to zní strašně archaicky, ale za vše se v životě platí daň, někdy dřív a někdy později. Fotografie pro mě byla zábavou, a myslím, že pokud mi někdo nadával, tak i nadávka je uznání. Jsem rád, že jsem si všechno udělal sám svýma rukama a bez dopomoci druhých, naprosto čistě a rovně. I to, co jsem si zkazil. Kdyby někdo viděl, jak to dělám – doteďka na tom vále ve sprchovém koutě - tak by se asi divil, jak je to vůbec možné.

Vždycky jste si pro své fotografie vybíral humorné náměty. Váš humor je ale laskavý, lidský, chápavý. Myslíte, že má tento druh humoru šanci i v naší době, která fandí ironii a sarkasmu? Sarkastický humor mi v podstatě nevadí. I v něm je totiž moudro. Ze sarkasmu je mnoha lidem nepříjemno. Lidi jsou dneska pod dojmem svobody, kdy se mohou ozvat – a tak se ozývají. Není to sarkastickej humor, ale když se podíváme na náš parlament, tak tam si lidi jenom nadávají. Lidi, kteří jsou placeni od toho, aby se dohodli, aby spolu mluvili i lidsky! Když se podívám do historie tohoto média, tak se vytahují fotografie šedesát, osmdesát let staré, co lidi umějí hladit. A nevytahují se fotografie, kde někdo někomu uříznul hlavu, anebo jak někdo leží ve zvratkách. Je to pár let, co se mi stalo, že mi šéfredaktor jistého bulvárního plátku řekl: ´Pane Dostál, s humorem na mě nechoďte. Leda, kdybyste měl fotografii, jak paní prezidentové Havlové spadla podprsenka.´ No tak, no comment.

Hrdiny vašich fotografií jsou převážně muži. Naznačujete tím, že s ženami žádná „sranda“ nebývá? Ale jó, bývá, strašná sranda! (smích) Když jsem se snažil dělat takzvané umění, které jsem brzy opustil, tak jsem fotografoval akty. Nafotil jsem toho hodně, ale skoro nikdy jsem z toho nic nenazvětšoval, až poslední dobou. Komické je, že dotyčná modelka už je třeba babičkou. Není to tak dávno, co jsem seděl s jednou dámou. Tu jsem nefotil, jak ji stvořil Bůh, ale teď, ve svých šedesáti letech mi prozradila: ´Franto, já byla tak blbá, já bych ty fotky chtěla, a teď už to nejde!´(smích)

To se o vás ale příliš neví, že jste se pokoušel o uměleckou fotografii ... Brzy jsem to ale zabalil. Nafotil jsem toho strašně moc. V České republice se vždy fotily akty na úrovni – vzpomeňme na Drtikola, Ludwiga a mnohé další. V sedmdesátých letech byly akty ale oficiálně „proti“, a jediný, kdo je tady směl fotit, byl Taras Kuščynskij. Několikrát jsem za Tarasem byl v Hradešínské ulici a ukázal jsem mu své fotografie. Strašně se mi líbilo, že tenkrát i vypnul telefon, aby nás nikdo nerušil. On byl jeden z těch, kteří k tomu měli úžasný vztah, a já jsem strašně rád, že se mu moje fotky líbily. Ty věci jsem nefotil v ateliéru, i když ta možnost tady byla, protože jsem byl členem fotoklubů, kam vždycky přišla nějaká fotomodelka, deset patnáct lidí kolem ní lítalo, a dělali umění. To nebyla moje parketa, mě bavilo tyhle věci fotografovat venku. Taras Kuščynskij fotil akty, ale z dnešního pohledu to bylo naznačené tělo, velmi citlivé. Bylo to v té dusné politické době, takže vždycky to bylo něco proti, nějaký underground. Dneska, když je svoboda, tak není underground, čili není ani to duchovno, a i za to se platí v životě daň.

Kde všude jste své modelky fotil? Třeba i v neskutečných situacích. Například zahájili provoz na dálnici, aut moc nejezdilo, takže mi modelka utíkala po dálnici! V NDR bylo ženské tělo naopak normální záležitost, a jednou mě nějaký fotoklub v Drážďanech pozval na fotoplenér. Vždycky se odjelo na týden nahoru k Baltu, kde už rekreanti nebyli, a tam bylo pět šest modelek, čtyři pět fotografů. Na půlden měli jednu modelku, aby ji fotili na kameni v moři nebo u stromu. Přiznám se, že já jsem vždycky jenom radil, třeba že vadí ruka před obličejem, ale jinak jsem nefotil. To už jsem totiž viděl, že to není moje parketa. Na něčem takovém se učit je hezká zábava, ale ve fotografii už všechno bylo.

Vaše fotografie jsou vlastně příběhy. Znáte skutečné osudy některých lidí, které jste zvěčnil? Chcete příklad? Třeba fotka paní s trumpetou. Řekla mi: ´Já jsem se na tu trumpetu naučila hrát v pětašedesáti, protože ten můj hrál pořád na Žižkově U zelený lípy sám na harmoniku, tak jsem začala chodit s ním.´ Oba se dokonce objevili i ve filmu Farářův konec. Ta fotka byla pak někde publikovaná a mně se ozvala příbuzná té paní z vesnice od Českého Krumlova, že tuhle fotografii mají, a pokud někdy přijedu do jižních Čech, mohu u nich pobýt, jak dlouho budu chtít. Nebo v mé knížce Život je prevít, ale krásnej, je publikovaná fotografie staré paní v šátku, která má v ústech cigaretu a prodává sněženky. Tu fotografii jsem jednou ukázal v hospodě, a někdo povídá: ´Tu znám, to je Růža, to bejvala kurva v Perlovce.´ Dneska jsme zavaleni milióny krásných, barevných, technicky perfektních, ale také snadno zapomenutelných záběrů.Vidíte, že i tahle obyčejnská fotografie žije, že je v ní život.

Rád ale fotografujete i pejsky, čemuž nasvědčuje rozkošná kniha PSY, kterou jste sestavil společně s panem Dodalem. Máte psa? Sám pejska nemám, při svém způsobu života ho ani mít nemohu. Ale když jsem byl malý, tak pejsek u nás u chaloupky vždycky býval, vždycky se jmenoval Brok. K pejskům mám hluboký vztah, protože přes pejska se dá dostat na lidskou povahu. Celá léta jsem fotil pejsky, ale ne kynologii, nýbrž to, jak s nimi lidé zacházejí, dokonce jsem strávil i pár dní na veterině v Říčanech. Mým oblíbeným fotografem je Američan Elliot Erwitt, který také fotil pejsky. Vydal knížku Čubky syn, kterou jsem sháněl asi deset let. Je pro mě trošku zadostiučiněním, že mi někteří lidé řekli, ano, Erwitt má krásné fotky, ale Franto, ty v tom máš víc srandy. Jednu svou „psí“ knížku jsem mu dokonce poslal, samozřejmě vytištěnou socialisticky čili nekvalitně, a on mi napsal, že je spokojenej, že se mu to líbí.

Považujete své „lidské“ záběry také za sociální dokument? Já si s tím hlavu nalámu, ale sociologická sonda to zajisté je. O fotografii si dovolím tvrdit, že to je nejupřímněji sdělená pravda. Jenomže víte, že lidé taky lžou. A současná technika umožňuje, aby lhali ještě více. Na klasické fotografii se ta lež dala vždycky objevit. Nakonec i Adolf Hitler nechal vygumovat z fotografie pana Goebbelse, protože jeho oči mířily trochu nížeji na klín Evy Braunové, když se na jejím těle díky větru trochu více přilepily letní šaty. Lhalo se vždycky, a jenom historie může poskytnout pravdu. Myslím si, že digitální fotografie je jedním kamínkem do mozaiky při výrobě globalizovaného člověka. Stejně jako ty supermarkety z člověka dělají mašinku, digitální pixely, které se přesýpají od košíčku k pokladně a diví se tomu, co tam všechno úžasnýho mají. Jenomže nejúžasnější na světě je to, že se lidi potkají, dají si dvě deci vína, usmějou se na sebe, a nehrajou si na umělce.

Z toho se dá vyvodit, že nejste právě fanda moderní techniky ... Vy byste digitálně nefotografoval? No, kdyby mi bylo pětadvacet, tak bych určitě musel začít! Lidé, kteří se dnes fotografií živí, museli na tuto hru přistoupit, museli do toho investovat peníze. Já při dnešní profesionalitě naprosto chápu, že jestliže je ten člověk na reportáži v Africe, tak obrázek svému vydavateli musí zaslat hned! Taková je doba. Já digitální fotografii fandím možná víc, než lidé, kteří ji přímo používají. Nevím sice, co z toho bude za dva roky, ale každá nová technika člověku páteř a hlavičku zamotá trochu jinak. Dneska by už taky těžko někdo vyjel na dálnici aerovkou, to už nejde – každej chce hondu. Proč ne, ale to neznamená, že člověk je jiný. Je úplně stejný jako před pěti sty let, když sedal támhle někde na mula. Jinak se oblíká, toť vše, ale myslí naprosto stejně. A ta technika mu umožnila, aby dělal to, co dělá.

Má podle vás klasická fotografie šanci přežít? To je trošku vážná věc. Nejsem futurista, ale osobně si myslím, že v nějakém prostoru, netroufnu si říct, jak velikém, má šanci žít jako kumštovní obor. Konečně by mohla dostat tento punc. Ve středověku i později bylo třeba cukrářství umění. Dneska to chrlí supermarkety ve svých troubách. A kovářství? Každej potřeboval okovat kobylku – to bylo řemeslo. Ale dneska je to umění – umělecké řemeslo. Takže vidíte, že čas si s tím pohrává všelijak. Myslím si, že prostor pro to, aby fotografování bylo umění, tady je.

Čím fotografujete vy sám? Fotografuji aparátem Minolta. Používám už druhé tělo, doma mám asi tři nebo čtyři aparáty. To tělo má hodnotu asi dvou tisíc korun, ale pravda je, že první tělo, které jsem si dal do vitriny, mi v provozu vydrželo asi dvacet dva nebo dvacet čtyři let. Jsem totiž strojař a vím, že když se do něčeho dělala ozubená kolečka z bronzu, tak vydržela. Tyhlety čipy jsou paráda, ale oprava a další jsou moc drahé.

Můžete prozradit něco ze svých plánů? Mám takové cukání dát do kupy knížku o Paříži. Zatím jsou tu ty turistické barevné, což jsou jenom vyprávěnky. U nás skutečnou knížku o Paříži udělal pan Prošek, ale to je dávno a Paříž už taková není. Pak myslím udělal barevnou Paříž Jan Ságl, to je ale jen jeho vidění světa - bohužel na polovičce těch obrázků nepoznám, jestli jsou z Paříže. Perfektní, hezký, ale Paříž je pořád plná lidí. Víte, co to pro mě bylo, prolejzat třeba hřbitovy na Montmartru, Montparnassu nebo na Père Lachaise? Hledat náhrobky slavných fotografů? Jenom najít Félixe Nadara ... To mi pomáhala pomalu celá hřbitovní služba! Nakonec jsem našel i hrob Modiglianiho, Brassaie, Man Raye ... Teď musím především najít vydavatele. Mělo by to být černobílé, už mám dvě obálky fotek, takže snad se z toho těch devadesát sto dá vybrat. Spousta z nich ovšem zatím není na papíře. A pak ty fotky vyzdobit moudry lidí, kteří měli Paříž rádi, v těch vinárničkách sedávali ... Někteří jsou v Paříži i pohřbeni. Trošku nostalgické poohlédnutí ...

S Františkem Dostálem se můžete osobně setkat na Večeru s fotografem, pořádaném IDIFem.