Netopýří ryba – skutečnost nebo fantasmagorie? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. října 2002, 00.00 | Vypadá jako veliký skalár a žije v Rudém moři. Janu Ševčíkovi se podařilo vyfotografovat její mláďata. Snímek můžete právě nyní vidět v knihkupectví Academia na Václavském náměstí a kromě něj ještě řadu dalších, na nichž jsou tvorové neméně zajímaví: bičovka měděná, bukač mexický, leguán, korál, jehož povrch se podobá lidskému mozku. Autor běžně nevystavuje, a proto je expozice atraktivních přírodních fotografií z celého světa jednou z mála příležitostí je shlédnout.

Navštívíte-li do konce měsíce knihkupectví Academia, vystoupáte do 1. patra a pak vejdete do navazujících prostor kavárničky, uděláte cestu kolem světa. Odstartujete v jižních Čechách a přes Egypt, Írán a Jižní Ameriku se vrátíte do Evropy, třeba do Rumunska. Nevěříte? Pak vám nezbývá, než se přesvědčit na vlastní oči.

Fotografie Jana Ševčíka (*1950), které zde visí na zdech, patří do kategorie Wild Life Photo, kvůli níž si mnozí z nás nedávno předplatili českou verzi časopisu National Geographic. Těm ze zmíněného časopisu mohou směle konkurovat, což je překvapivé zejména proto, že jejich autor se živí jako zoolog Správy CHKO Třeboňsko, je samouk, a fotografuje jen ve svém volném čase a pro radost. I tuto výstavu uspořádal víceméně výjimečně. S brilantními přírodními snímky Jana Ševčíka se však můžeme setkat v časopisech (do periodika Živa, ve spolupráci s nímž se tato akce uskutečnila, přispívá například již od 70. let), v kalendářích, knihách, na plakátech a pohlednicích. Fotograf se specializuje hlavně na faunu, především na ptáky a plazy a též na krajinu. Od konce osmdesátých letech se zabývá i leteckým snímkováním a pořizuje fotografie pod vodou. Jeho pracovními nástroji jsou kamery Nikon na kinofilm a Mamiya na střední formát, používá objektivy do 500 mm a telekonvertory a snímá především na barevný inverzní materiál Fujichrome.

Ševčíkovy snímky jsou na první pohled atraktivní. Není to však chladná krása, vykalkulovaná jen na efekt. Záběry jsou totiž působivé nejen vynikající technickou kvalitou, nýbrž především přirozeností, s jakou jsou zvířata zachycena. S výjimkou jediné fotografie, krásných žlutočerných žab, „přistižených“ v intimní chvilce, byly všechny ostatní pořízeny ve volné přírodě, a přestože se za nimi jistě skrývá spousta času, věnovaná přípravám, má divák pocit, jako by autor měl pokaždé napoprvé štěstí na ten správný okamžik.

Mezi nejpůsobivější záběry patří například pohled na divoké husy, vzlétající proti nebi, které chrlí záplavu sněhových vloček. Různé druhy hus (pro zajímavost: jedná se o husy velké, polní a běločelé) jsou zachyceny v odlišných stádiích pohybu, takže máme téměř pocit, jako bychom tento pohyb, zpomalený, sledovali, sami stojíce v nevlídném zimním dni po kotníky ve sněhu. Přestože musel autor v tomto případě zřejmě reagovat velmi rychle, nedá se nic vytknout ani kompozici snímku.

Dalším dokladem toho, že Ševčíkovi je ve většině případů málo, pouze „krásně“ vyfotografovat živého tvora, je třeba snímek, poeticky nazvaný „Oči deštného pralesa“. Není nijak zvlášť barevný, převažuje zelená a šedohnědá, a představuje hada, jehož poloha – svisle dolů z větve – kopíruje polohu uschlé vegetace. Fotograf s bravurou ukazuje, jak had splývá s okolím, ale zároveň jej pro divákovo oko vyděluje zachycením nádherného vlnivého pohybu. Následující „hadí“ snímek, detail hlavy bičovky měděné, žijící v Panamě, je esteticky dokonalý svou rafinovanou jednoduchostí. Divákova pozornost je připoutána k ušlechtile štíhlé formě hlavy plaza i zaostřením pouze na ni.

Z trochu jiné kategorie je pak třeba velmi zajímavý snímek, který bychom bez pomoci titulku asi jen těžko luštili. Detail povrchu „mozkového korálu“ z Karibského moře vypadá opravdu jako povrch lidského mozku, někdo v něm může vidět i shluk rýhovaných červů. Ševčík však v sobě skrývá i poetickou „žílu“: na fotografii, nazvané „Krabí křižovatka“, už dávno žádní krabi nejsou, zbyly tu po nich jen drobné stopy, křížící se u kamínku a škeble. Autorovi se tu podařilo zachytit půvab kontrastu hladkého písku a jemných nerovností, podtrženého slunečním odleskem.

Jan Ševčík je však i zdatný krajinář a snímky z Třeboňska, prozrazující jeho souznění s duší tohoto kraje, považuji právě za vrchol celé expozice. Ať už je to citlivý záběr Nové řeky, úžasná scenérie prvních šikmých paprsků slunce, prozařujících ranní opar nad ještě neprobuzenou vodní hladinou, nebo rybník Hospodář, snímaný v ranním protisvětle, měnícím okolní vegetaci v čínskou kresbu tuží. Nejvíce fascinující jsou však letecké snímky, pořízené v rybničním kraji na podzim. Barevnost přírody kombinovaná s různými odstíny vodní modři a členitost pevniny, snímané z velké výšky, způsobuje, že člověk chvílemi snímek přestává vnímat jako krajinu a soustřeďuje se na krásu tvarů a barevných valérů, jako by se spíše jednalo o abstraktní objekt.

Výstava přírodních fotografií Jana Ševčíka je skutečným zážitkem – pro fotografy i milovníky přírody. Ty druhé sem možná přitáhne ještě jedno „lákadlo“: snímek vlhy pestré, vzácného ptačího druhu, který po mnoha desítkách let, kdy na našem území nebyl pozorován, opět v současnosti zahnízdil na jižní Moravě.

(Jan Ševčík: FOTOGRAFIE, 1. patro a kavárna knihkupectví Academia, Václavské náměstí 34, Praha 1, do konce října)