Nevíte, po čem šlapete - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

18. března 2005, 00.00 | Tedy spíše, po kom. Výstava s tímto názvem (viz výše) představuje totiž fascinující makrozáběry drobných živočichů z říše hmyzu, které denně „potkáváme“, aniž bychom o tom věděli. Tentokrát si je můžete prohlédnout v pohodlí domova, neboť autor snímků, fotograf Luboš Wišniewski, je březnovým hostem virtuální World Webphoto Gallery.

Přiznám se, že svět hmyzu ve mně nebudí to pravé nadšení. Moucha, lezoucí po stole, pavouk v koutě nebo vosa, která neodbytně krouží kolem láhve s pivem, jsou mi v pravém slova smyslu hmyzem obtížným. Zdá se však, že ne každý to vidí stejně. Třeba fotografové Milan Blšťák, Frolík a Tůmová, nebo Luboš Wišniewski vycházejí s těmito tvory docela dobře, protože jim hmyzí krasavci pózují pro záběry, nad nimiž se tají dech.

Posledně jmenovaný autor vystavuje právě 33 takových barevných záběrů ve virtuální World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz. Přestože Luboš Wišniewski strávil část svého dětství v africké Guineji, obklopen její tropickou flórou a zejména faunou, zástupci „obyčejného“ středoevropského hmyzího světa nepohrdá. Naopak, nabízí divákovi možnost si uvědomit, jak jsou právě tito tvorové, které v nejlepším případě ani nevnímá, zblízka zajímaví a často i půvabní. „Fotím hlavně českou makrofaunu,“ říká, „zejména pro lidi, kteří nevědí, po čem šlapou.“

Kolik trpělivosti asi autor musí mít, aby pořídil takové záběry! Luboš Wišniewski na makrosnímky přísahá, ne však na ledajaké: „Každý fotograf si cvakne z času na čas makrozáběr. Ale téměř vždy se dostává do popředí nadšení nad perfektní zvětšeninou před výtvarnou stránkou záběru. Domnívám se, že je to způsobeno hlavně úžasnou atraktivitou vlastního zvětšeného předmětu.“ A tak se snaží dostat tyto dva prvky – atraktivitu předmětu i výtvarnou stránku - do rovnováhy. Což se mu skutečně daří. Divák nemusí být právě odborník na fotografii, aby dokázal obdivovat vybraný úhel pohledu, čistotu záběru, ostrost či barevné kontrasty. Wišniewského makrosnímky jsou vlastně fotografické obrazy se zdravou dávkou dokumentární popisnosti. Od stylově podobné tvorby výše zmíněného, známějšího Milana Blšťáka se nejmarkantněji odlišují právě touto „kotvou v realitě“. Zatímco u Blšťáka mnohdy jen tušíme, co na snímku je, u Wišniewského to s jistotou víme.

To, co mě na fotografiích vystavujícího autora nejvíce fascinuje, je právě ona věrnost vlastní zásadě, totiž nevyměnit estetiku za pouhou atraktivitu. Tento nekompromisní přístup se odráží na všem: na jedinečném umění kompozice, vzorné čistotě záběru i správně odhadnutém momentu stisknutí spouště. Za dokonale zvládnutým řemeslem se však skrývá ještě něco jiného, co nelze posoudit objektivními parametry. Fotograf dává do záběru nejen své zaujetí pro fotografovaný objekt. Dá se z něj vycítit i čapkovská laskavost, jakési porozumění pro tyto drobné tvory, které jsou pro mnohé z nás jen obtížnou havětí. Luboš Wišniewski v nich však vidí originální výtvory přírody, jejichž úloha na tomto světě je možná nenápadná, ale není o nic méně důležitá než role pána tvorstva.

Úvodní slovo ředitele galerie Jiřího Hellera obsahuje informaci, která je pro tvorbu tohoto autora myslím signifikantní. Podle ní se Luboš Wišniewski jednou, a to poprvé v životě, nechal přesvědčit, aby se zúčastnil nějaké světové fotografické soutěže. Akci, kterou uspořádala firma OLYMPUS Tokio, obeslal jedinou fotografií, makrozáběrem, který byl nakonec k autorovu velkému překvapení oceněn zlatou medailí. Celá příhoda jako by dosvědčovala jistou Wišniewského nechuť k pojetí aktu tvoření jako souboje o nějakou pomyslnou metu. Jeho prvním i posledním přikázáním je obracet pozornost svou i lidí, kteří hledí na jeho snímky, ke kypící kráse přírodního světa, jenž je pro lidské chápání příliš malý.

V případě výstava Luboše Wišniewského dvojnásob zamrzí, že ve zmíněném úvodním slovu nenajdeme informaci o technice, kterou fotograf používá. Píše se tu sice také, že „publikuje na webových stránkách svůj seriál makrofotografie, díky němu nezištně radí všem zájemcům o tuto fotografickou disciplínu“, ale bohužel chybí jakýkoli odkaz. Rovněž se zdá, že jistá rozvernost některých názvů fotografií není ani tak autorovým záměrem, jako spíše jejich špatnou interpretací (baboška, klikoroho, knežiče). I přes tyto drobné nedostatky je však výstava Nevíte, po čem šlapete, příjemným zážitkem. Dokonce i pro ty, kdo hmyz nemají v lásce.

(Luboš Wišniewski: NEVÍTE, PO ČEM ŠLAPETE, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4. 4.)