O lidech dvakrát – a pokaždé jinak - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

22. října 2008, 00.00 | Internetová výstavní síň a nyní i fotografický informační portál World Webphoto Gallery prezentuje v těchto dnech dvě výstavy: Pražské jaro 1968 Vladimíra Lammera a záběry ze života Cikánů od Tibora Huszára. Za shlédnutí stojí obě, byť je spojuje jen použití černobílé fotografie a dokumentární charakter.

Letošní „osmičkový rok“ spustil lavinu (nejen) fotografických vzpomínek na rok 1968, a tak není divu, že této historické vzpomínce dala prostor i WWG. Vladimír Lammer (*1930) prožil „osmašedesátý“ jako obrazový redaktor týdeníku Květy (kde pak působil téměř čtvrt století až do svého odchodu do penze). V tomto smyslu by bylo zajímavé porovnat Lammerovy snímky se záběry „z druhé strany barikády“ - od rakouského fotografa Franze Goësse, který v té době také působil v Československu jako žurnalista, korespondent francouzského časopisu Paris Match. Goëssova výstava Praha 1968 bude zahájena 16.10. ve Znojmě.

Záběry Vladimíra Lammera ukazují nejen tehdejší politickou garnituru, ale i dění v ulicích po vstupu okupačních vojsk a okamžiky z pohřbu Jana Palacha. Ty, kteří tuto dobu prožili ve věku, umožňujícím vnímat realitu, ovane při pohledu na fotografie atmosféra nadějí a zmaru i přes propast čtyřiceti let. Kdo tuto dobu neprožil, bude zaujat bezprostředností Lammerových záběrů, která koresponduje se spontánností lidí, kteří tehdy vyšli do ulic a pokusili se zachránit nezachranitelné. Některé scény, zejména z Václavského náměstí, působí až symbolicky (zčásti i proto, že tyto silné okamžiky známe i ze snímků jiných fotografů, takže se nám staly důvěrně známými). Ani v jednom případě se však nezvrhly v samoúčelnou agitku, kde se pozvedají pěsti k nebi a mávají prapory, ale zůstaly pravdivé – se všemi pohledy do tváří doufajících, napjatých i zklamaných.

S odstupem času a znalostí politického pozadí Pražského jara i historického vývoje se můžeme trpce pousmát nad nadšením, s jakým lidé přijímali Alexandra Dubčeka (v expozici hned první fotografie), který ostatně hned na dalším snímku se zlověstnou pozorností naslouchá Brežněvovi. Rozporuplnost jeho povahy i postavení Lammer skvěle vystihl v portrétu z profilu, který Dubčeka ukazuje jako „smutného muže“, jak mu mnozí škodolibě přezdívali. Ale fakt, že víme, jak vše dopadlo, a velká porce skepse až cynismu, jež v českém národě odstartoval právě srpen 1968, vydatně podpořila normalizace a do květu dovedlo nevypořádání se s minulostí po roce 1989, ještě neznamená, že nadšení svých rodičů a prarodičů můžeme bagatelizovat. Oni byli totiž bohatší než my – právě svým idealismem, nadšením a schopností rozlišovat dobré od špatného, což jsou hodnoty, které v nás nadlouho, ne-li navždy zadupal komunista.

Kamarád se vrátil odkudsi z Afriky a popisoval vesnice s domorodci, kteří stále žijí svérázným způsobem života, při němž si je turisté za nemalý obolus mohou fotografovat. Vždy, když vidím fotografie z prostředí lidí na okraji společnosti, napadá mě určitá paralela s touto africkou zkušeností. Konkrétně se to týká Cikánů či Romů, chcete-li, a je úplně lhostejné, zda je autorem fotografií Josef Koudelka nebo student, zpracovávající téma na diplomku. Toto etnikum nežije kdesi na jiném kontinentu, ale přímo vedle nás, a to způsobem, jakým by většina z nás žít nikdy nechtěla: proč je tedy zachycování jejich života tak zajímavé? Tím, že je pravdivé? Cožpak ale není stejně „pravdivá“ stará senilní sousedka z paneláku, kterou nepotkáváte jinak, než s haldami věcí z popelnice, kterými je její byt zastavěn až po strop? A fotografovali byste ji snad? Nebo tím, že jsou tváře těchto „přírodních“ lidí charakteristické? Nejsou ale stejně charakteristické tváře jejich bratří, kteří žijí „po gádžovsku“ - už jenom tím, že patří ke stejnému etniku? Nebo je to určitá „exotičnost“ a „malebnost“ cikánských příbytků, „nespoutanost“ těchto lidí, které učarovaly už romantikům v 19. století? Ruku na srdce: jsou opravdu „exotické“ a „malebné“ polorozpadlé domy nebo strašlivě špinavé místnosti bez podlah, kde jejich obyvatelé tráví svůj čas mezi hromadami harampádí?

Chceme opravdu vidět život, anebo po vzoru voyeurů bezostyšně nahlížíme do pro nás nepředstavitelného světa – asi jako fotografové v Africe do chýší domorodců - abychom po shlédnutí výstavy spokojeně odkráčeli do svých útulných domovů s fungující ledničkou, televizí a teplou vodou a byli rádi, že TAKHLE nežijeme... Nebo je to jakési memento pro nás, abychom viděli, že ne všichni měli takové štěstí jako my? Proč ale musí být nutně štěstím žít tak, jak žije většina? Není sám fakt, že Romové žijí tak, jak žijí, vysvědčením o tom, že spatřují štěstí v úplně jiném stylu života? Máme pak my právo dívat se na ně jako na exoty a tak je i fotografovat? Tyto a jiné úvahy ve mně vzbudila výstava Tibora Huszára (*1952), nazvaná prostě Cikáni.

Chtělo by se napsat „silná sociální fotografie“, ale já si dovolím zůstat při zemi. Autor zvládá své řemeslo dokonale, výstižně charakterizuje prostředí českých, slovenských, maďarských i rumunských Cikánů, volí velmi působivé vizuální prostředky (fotografie s protisvětlem mi připadají „cudlínovsky“ inspirované), ale syrovost záběrů se někdy zdá až manipulativní. O cikánských tradicích, velkolepých pohřbech a procovských svatbách, vypjaté emotivnosti, muzikálnosti, milovaných koních a religiozitě ví každý, a tak divák není zklamán – to všechno ve výstavní kolekci také najde, podtrženo do očí bijící bídou, cikánskými machos a jejich životem zdevastovanými ženami. Najdeme zde i poetiku, ale ani špetku naděje, jako by k tomuto způsobu života byli odsouzeni i děti, vnuci a pravnuci fotografovaných.

A právě tato naděje – její absence či přítomnost – je dalším spojujícím prvkem obou výstav. Zatímco v předem prohraném boji „osmašedesátého“ nechyběla, v romském prostředí jí nebyl nikdy dostatek. Ani v sedmdesátých letech minulého století ani v roce 2005, byť situace se postupně změnila k lepšímu i pro toto etnikum a možná by stačilo následovat elementární zákon matky Přírody: přizpůsobit se.

(Vladimír Lammer: PRAŽSKÉ JARO 1968, Tibor Huszár: CIKÁNI, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz)