O mystice trochu skepticky - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

7. ledna 2003, 00.00 | Jan Pohribný je fotografem tajemných rituálů, pohanské mystiky a nadzemských světel. Skutečně na ně věří, nebo jimi jen mystifikuje své příznivce? Dopředu přiznávám, že nevím. Jedno však je jisté: Pohribného výstava patnácti velkoplošných zvětšenin v České národní bance má úspěch.

Touha stvořit svět fantazie, v němž se budou odehrávat děje, které jsou v realitě, spoutané nemilosrdnými fyzikálními zákony, zcela nemožné, je asi stará jako lidstvo samo. Co jiného popisuje Homérova Odyssea, o čem hovoří Gulliverova dobrodružství? Jaký jiný hnací motor než čirá fantazie byl inspirací Salvadoru Dalímu či Hieronymu Boschovi? Vzestup zájmu o ireálno však pokračuje i v naší době, podřízené rozumu, výkonu a technice, a to stále strměji. Přestože tradiční literatura zaznamenává úpadek, bestsellery jako Pán prstenů či Harry Potter vynesly své tvůrce na vrchol popularity bez rozdílu věkové i sociální kategorie čtenářů. Mimoto vzniklo celé literární odvětví, které na pseudohistorickém pozadí rozvíjí drsně romantické děje ve stylu, jak si počítačový pařan představuje pohanství. A do toho se celým světem přehnala módní vlna zájmu o Kelty. Je snad útěk do fantazie reakcí na přetechnizovanou skutečnost, mystika náhražkou za prožitek nebo dokonce cit?

Tajemný svět, v němž hlavní roli hraje světlo, a který se programově hlásí k pohanské mystice (a to i tehdy, pracuje-li se symboly křesťanství) si vytvořil i fotograf Jan Pohribný (*1961). Patnáct velkoplošných zvětšenin jeho snímků z let 1995 až 2001 je v současné době k vidění v budově České národní banky na Senovážném náměstí. Název výstavy je “Malá iniciace“ s podtitulem „fotografické rituály“, a z její atmosféry se dá poměrně snadno vytušit, jak vřelý vztah má autor, který je mimochodem zakládajícím členem a prezidentem Spolku pro obnovu únětické kultury, k rituálům, mýtům a tajemstvím primitivních civilizací, spjatých s přírodou.

Pro své fotografické obrazy si Pohribný většinou vybírá krajinu, evokující představu archetypálního zrodu či naopak zániku, scenérie, do nichž lidé patří jedině tehdy, jsou-li odhmotněni a přetaveni v symboly. Značně se prosazuje i obloha, jejíž dramatičnost má za úkol zesílit mystický účinek. Do těchto exteriérů pak autor zejména pomocí montáží zakomponovává své rituální objekty: ohnivé kruhy, menhiry a bludné kameny, které zevnitř vyzařují světlo, zářící stopy ve sněhu, zamlžené labyrinty, kříže na vodě apod.

Pohribného fotografické obrazy mimořádně dobře ladí se strohou elegancí bankovních prostor. Vysloveně se sem hodí a mezi zaměstnanci i návštěvníky finančního ústavu mají dobrou odezvu. Tento fakt je, myslím, pro současnou tvorbu Jana Pohribného příznačný. Nemohu se zbavit dojmu, že tento bezesporu fundovaný fotograf má, kromě jistě nelíčeného nadšení pro kulturu doby únětické a prehistorickou mystiku obecně, také velmi dobře vyvinutý smysl pro určení směru, kterým vanou módní větry. Úpravná a efektní krása scenérií v sytých ztemnělých barvách s pompézně nasvíceným objektem či dodatečně počítačovou úpravou vykouzleným symbolem prostě musí zabrat. I když třeba menhiry, rozzářené jak vánoční stromeček, vodní hladina, přes níž byl „dokomponován“ kříž, nebo dlaně, „nořící“ se z bludného kamene, působí někdy jako plakát do adolescentova pokoje. Pohribného perfekcionismus je v těchto případech spíše kontraproduktivní; jako by dokonalost ještě více zdůraznila lacinost nápadu, vykonstruovanost fotografií, a jakýsi „nedůvěryhodný“ podtón, který v nich zaznívá.

Ve srovnání s těmito obrazy, které podle mého poněkud povrchním způsobem stavějí na symbolech, vyznívají mnohem silněji fotografie, jejichž koncepce je jednodušší, více se přibližující přírodě. To je případ Nanebevstoupení, jehož základní idea je geniálně jednoduchá. Řada obyčejných hranatých kamenů na dávno sklizeném poli se v působivém osvětlení jakoby vzpíná ke světelné průrvě ve ztemnělých oblacích. Kontrast mezi detailním pohledem na kameny a širým, až k horám na obzoru se táhnoucím polem, zde vytváří ono žádoucí napětí, které dává kompozici přídech snového zážitku. V tomto směru zaujmou – opět prosté a působivé – Sluneční zápisky, jež jsou postaveny na kontrastu osamělých tmavých plochých objektů s osnovou vodorovných štěrbin a světlých sněhových závějí, prozářených sluncem. Nelze se nezmínit ani o fotografii Opožděná invaze, zajímavé kromě jiného i minimalistickou, avšak zajímavou a působivou barevností.

V budově ČNB se nachází ještě jedna výstava, která je však bohužel návštěvníkům zvenčí nepřístupná. Jedná se o expozici s názvem „Kasařina, to je dřina“, kterou tvoří několik desítek fotografií z policejního archívu, týkajících se, jak je z titulu patrno, aktivit někdejší šlechty mezi zločinci. Atmosféra doby rady Vacátka je umocněna citátem z Povídek z druhé kapsy Karla Čapka, avšak to není vše, co výstava nabízí. Přes různé kuriozity je zřejmé, že i někteří policejní fotografové byli svým způsobem umělci. Například za esteticky velmi působivou kompozici kasařského nádobíčka by se ani umělecký fotograf nemusel stydět.

Dvě fotografické expozice: jedna se pohybuje v rovině mystické, druhá diváka vrací rovnýma nohama na zem. Kontrast, jehož obdobu nacházíme i ve svých životech. A nezapomínejme, že právě život, lidský osud bývá někdy strůjcem dobrodružství, ve srovnání s nimiž historky hrdinů vymyšleného světa jen blednou. Zřejmě proto, že v sobě mají něco, co sebelépe vyfabulovaný příběh nemůže nabídnout – vůni autenticity …

(Jan Pohribný: Malé INICIACE, Česká národní banka, Senovážné náměstí, Praha 1, vstup volný – nutnost registrovat se u vrátného)