Fotografický magazín "iZIN IDIF" každý týden ve Vašem e-mailu.
Co nového ve světě fotografie!
Zadejte Vaši e-mailovou adresu:
Kamarád fotí rád?
Přihlas ho k odběru fotomagazínu!
Zadejte e-mailovou adresu kamaráda:
![OBLIBENE_TITLE2](/templates/104/gr/print-logo.gif)
Výstavy
O záhadách srdce, přírody a světa
Plihal
13. února 2004, 00.00 | Výstavy dvou autorů, využívajících podobnou techniku, se časově sešly tak blízko, že je můžeme ještě s čerstvou pamětí porovnat. V prosinci to byl Josef Fousek, v únoru je k vidění výstava neméně působivých fotomontáží Jana Šplíchala v Pražském domě fotografie. S trochou překvapení lze konstatovat, že vize nezkrotného ducha bouřliváckého písničkáře Fouska i plaše působícího věřícího intelektuála Jana Šplíchala vycházejí z navzájem blízkých kořenů.
![strom](/old-idif/fotografovani/images/splichal_strom.jpg)
Při bližším pohledu zjistíme, že vzdálenost naturelů Josefa Fouska a Jana Šplíchala (* 1929) je ve skutečnosti pouze vnějšková. Jen několik málo podobností: Šplíchal je hluboce věřící filosof, Fouskova víra je spíše podobná odevzdanosti jihoamerických Indiánů, kterým je útěchou v tvrdém údělu. Fousek se i přes svou kladensko-dělnickou minulost nikdy nenechal vlákat do osidel komunistických slibů světlých zítřků, Šplíchal totalitou pohrdal i za cenu různých, ne vždy příjemných životních peripetií – jedna z jeho výstav byla například uzavřena pro ideovou rozpornost s oficiálním uměním. Stejně jako Fouskovy práce nebyla ani Šplíchalova tvorba dosud zcela oceněna tak, jak by si zasloužila.
Takto bych mohla pokračovat i ve srovnávání inspiračních zdrojů či vyjadřovacího stylu obou umělců. Oba příkladně přitahuje osobnost Franze Kafky, melancholický půvab zániku a zmaru, vzpomínky na věci a děje dávno minulé, příroda a nedefinovatelná tajemství, ono „cosi je ve vzduchu“. Z obrazů obou vyzařuje hloubka prožitku, která předem vylučuje jakoukoli povrchní touhu po efektu. Proto se dají také považovat za intimní, melancholické, někdy syrové a třeba i ztrácející naději, avšak v žádném případě za morbidní.
Letos pětasedmdesátiletý Jan Šplíchal je zajímavou postavou naší fotografické scény. V šedesátých letech si například teoretici vůbec nevěděli rady s určením jeho autorského typu, což přineslo důsledek v podobě mylného zařazení k surrealistům, v jednom případě byl dokonce označen za konstruktivistu. Rovněž jeho vývoj nebyl zcela přímočarý, zato prozrazoval vyzrálý postoj: v padesátých letech tento původně student malířství neklamně zjistil, že socialistický realismus mu nenabízí ani nejmenší příležitost k uměleckému rozvoji, odešel z AVU a přijal prozaické zaměstnání retušéra ve smíchovské tiskárně Orbisu (dříve Neubert a synové). Věděl, za čím jde: profesionální proniknutí do fotografické techniky ho nasměrovalo k jiné výtvarné technice, a zejména k osobitému způsobu vyjadřování. Ožehavá lidová moudrost „všechno zlé pro něco dobré“ se (alespoň) v případě Jana Šplíchala potvrdila.
![sosne_a_antisosne](/old-idif/fotografovani/images/splichal_sosne.jpg)
Přitom jediným skutečným umělcovým vzděláním v teorii jsou kurzy výtvarné fotografie, které navštěvoval v polovině padesátých let. Jeho montáže jsou však přehlídkou nejrůznějších technik, které si osvojil, aby dosáhl nejsilnějšího imaginativního účinku: sendvič, pozitivní víceexpozice, zmnožování, zrcadlení, rotační posuv apod. Nezastírají ani autorovo celoživotní tíhnutí ke klasickému výtvarnému umění: Šplíchalovo vidění je i přes mimořádnou technicky fotografickou připravenost především optikou malířskou, navíc často užívá motivů klasických artefaktů, architektonických prvků, soch či třeba náhrobních kamenů. Dlužno říci, že i přes tuto technickou erudovanost nejsou montáže Jana Šplíchala žádnými chladně vykalkulovanými technickými exhibicemi. Naopak, zejména jsou-li ve velkém formátu originálu, může být vnímavý divák až zasažen hluboce emotivním účinkem toho, co autor do svého obrazu vložil.
![jezirko](/old-idif/fotografovani/images/splichal_jezirko.jpg)
Expozice je z hlediska časového zastoupení umělcovy tvorby rozložena poněkud zvláštně. Jsou zde práce z cyklů šedesátých let (Inspirace, Na židovské téma, Štíty, Konfrontace), z let devadesátých (Krajiny mého domova, Jezírko, Krajiny imaginativní, Bez názvu) i zcela nové (Sošné-antisošné, Katedrály), přičemž mezidobí – léta sedmdesátá a osmdesátá zastupují všehovšudy tři práce (z cyklů Krajiny a Franz Kafka). Pro tento značný časový odstup však můžeme zřetelně pozorovat Šplíchalovu výrazovou i tematickou vyhraněnost, která od šedesátých let prošla pouze přirozeným osobnostním vývojem. Jestliže autor na prahu čtyřicítky ještě zpracovává přece jen poněkud atraktivnější židovské a kafkovské téma, bližší zejména mladým intelektuálům, pak v sedmdesáti, v jakési reflexi svého života, se výrazně obrací k otázce věčnosti a zániku, toho, co je „za obzorem“. Vida, i v tomto se setkávají tvůrčí cesty Josefa Fouska a Jana Šplíchala.
Možná budou mladší generaci obdivovatelů fotografického umění také přístupnější výsledky autorova „hledání“ z dřívějších let než pozdější rekapitulace, nesoucích stopu patosu, který současná generace příliš nebere (Krajiny mého domova). Myslím, že právě ji uchvátí například geniálně jednoduchý nápad, jenž „nese“ cyklus Štíty (1962-65), první počin, kterým na sebe Jan Šplíchal výrazně upozornil. Rozmanitými fotografickými technikami a postupy zakomponoval do oprýskaných ploch holých bočních stěn pražských domů fragmenty a výřezy ze známých renesančních obrazů (na výstavě je zastoupena zeď s Botticelliho Venuší). Neméně originální a působivý je pozdější cyklus Jezírko (1996-99), obsahující autorovy oblíbené prvky: do hladiny hlubočepského lomového jezírka v každém ročním období zakomponovává monumentalizované abstraktní předměty: dětské panenky, varhanní píšťaly, fragmenty barokních soch i zajímavě tvarované kusy dřeva, čímž evokuje představu fantastických útvarů nebo naopak tragických příběhů, dávno již doznělých pod příkrovem času.
![stity](/old-idif/fotografovani/images/splichal_venuse.jpg)
Ať už výstavu Jana Šplíchala pojmeme jako sdělení autorova filosofického kréda, že „člověk je jen stvořením božím a zrnkem vesmíru“ (tisková zpráva PHP), či jako doklad jeho nevšední niterné imaginace, občerstvíme svého ducha i zrak pohledem na nespornou, byť zdánlivě nenápadnou výtvarnou krásu vystavovaných artefaktů.
(Jan Šplíchal: FOTOMONTÁŽE, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31(přízemí ve dvoře), Praha 1, po-pá 11-18, vstupné 20/10, do 22. února)
-
14. května 2014
Jak vkládat snímky do galerií a soutěží? Stručný obrazový průvodce
-
2. února 2012
-
23. dubna 2014
Konica Minolta přenesla výhody velkých zařízení do kompaktních modelů
-
12. června 2012
-
9. dubna 2014
-
30. listopadu 2014
Nový fotoaparát α7 II: první plnoformát s pětiosou optickou stabilizací obrazu na světě
-
15. prosince 2014
Konica Minolta pomůže živnostenským úřadům s digitalizací dokumentů
-
11. května 2014
-
26. listopadu 2014
Canon Junior Awards již posedmé ocení mladé fotografy v rámci Czech Press Photo
-
21. srpna 2014