O záhadách srdce, přírody a světa - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Plihal

Plihal

13. února 2004, 00.00 | Výstavy dvou autorů, využívajících podobnou techniku, se časově sešly tak blízko, že je můžeme ještě s čerstvou pamětí porovnat. V prosinci to byl Josef Fousek, v únoru je k vidění výstava neméně působivých fotomontáží Jana Šplíchala v Pražském domě fotografie. S trochou překvapení lze konstatovat, že vize nezkrotného ducha bouřliváckého písničkáře Fouska i plaše působícího věřícího intelektuála Jana Šplíchala vycházejí z navzájem blízkých kořenů.

Při bližším pohledu zjistíme, že vzdálenost naturelů Josefa Fouska a Jana Šplíchala (* 1929) je ve skutečnosti pouze vnějšková. Jen několik málo podobností: Šplíchal je hluboce věřící filosof, Fouskova víra je spíše podobná odevzdanosti jihoamerických Indiánů, kterým je útěchou v tvrdém údělu. Fousek se i přes svou kladensko-dělnickou minulost nikdy nenechal vlákat do osidel komunistických slibů světlých zítřků, Šplíchal totalitou pohrdal i za cenu různých, ne vždy příjemných životních peripetií – jedna z jeho výstav byla například uzavřena pro ideovou rozpornost s oficiálním uměním. Stejně jako Fouskovy práce nebyla ani Šplíchalova tvorba dosud zcela oceněna tak, jak by si zasloužila.

Takto bych mohla pokračovat i ve srovnávání inspiračních zdrojů či vyjadřovacího stylu obou umělců. Oba příkladně přitahuje osobnost Franze Kafky, melancholický půvab zániku a zmaru, vzpomínky na věci a děje dávno minulé, příroda a nedefinovatelná tajemství, ono „cosi je ve vzduchu“. Z obrazů obou vyzařuje hloubka prožitku, která předem vylučuje jakoukoli povrchní touhu po efektu. Proto se dají také považovat za intimní, melancholické, někdy syrové a třeba i ztrácející naději, avšak v žádném případě za morbidní.

Letos pětasedmdesátiletý Jan Šplíchal je zajímavou postavou naší fotografické scény. V šedesátých letech si například teoretici vůbec nevěděli rady s určením jeho autorského typu, což přineslo důsledek v podobě mylného zařazení k surrealistům, v jednom případě byl dokonce označen za konstruktivistu. Rovněž jeho vývoj nebyl zcela přímočarý, zato prozrazoval vyzrálý postoj: v padesátých letech tento původně student malířství neklamně zjistil, že socialistický realismus mu nenabízí ani nejmenší příležitost k uměleckému rozvoji, odešel z AVU a přijal prozaické zaměstnání retušéra ve smíchovské tiskárně Orbisu (dříve Neubert a synové). Věděl, za čím jde: profesionální proniknutí do fotografické techniky ho nasměrovalo k jiné výtvarné technice, a zejména k osobitému způsobu vyjadřování. Ožehavá lidová moudrost „všechno zlé pro něco dobré“ se (alespoň) v případě Jana Šplíchala potvrdila.

Přitom jediným skutečným umělcovým vzděláním v teorii jsou kurzy výtvarné fotografie, které navštěvoval v polovině padesátých let. Jeho montáže jsou však přehlídkou nejrůznějších technik, které si osvojil, aby dosáhl nejsilnějšího imaginativního účinku: sendvič, pozitivní víceexpozice, zmnožování, zrcadlení, rotační posuv apod. Nezastírají ani autorovo celoživotní tíhnutí ke klasickému výtvarnému umění: Šplíchalovo vidění je i přes mimořádnou technicky fotografickou připravenost především optikou malířskou, navíc často užívá motivů klasických artefaktů, architektonických prvků, soch či třeba náhrobních kamenů. Dlužno říci, že i přes tuto technickou erudovanost nejsou montáže Jana Šplíchala žádnými chladně vykalkulovanými technickými exhibicemi. Naopak, zejména jsou-li ve velkém formátu originálu, může být vnímavý divák až zasažen hluboce emotivním účinkem toho, co autor do svého obrazu vložil.

Expozice je z hlediska časového zastoupení umělcovy tvorby rozložena poněkud zvláštně. Jsou zde práce z cyklů šedesátých let (Inspirace, Na židovské téma, Štíty, Konfrontace), z let devadesátých (Krajiny mého domova, Jezírko, Krajiny imaginativní, Bez názvu) i zcela nové (Sošné-antisošné, Katedrály), přičemž mezidobí – léta sedmdesátá a osmdesátá zastupují všehovšudy tři práce (z cyklů Krajiny a Franz Kafka). Pro tento značný časový odstup však můžeme zřetelně pozorovat Šplíchalovu výrazovou i tematickou vyhraněnost, která od šedesátých let prošla pouze přirozeným osobnostním vývojem. Jestliže autor na prahu čtyřicítky ještě zpracovává přece jen poněkud atraktivnější židovské a kafkovské téma, bližší zejména mladým intelektuálům, pak v sedmdesáti, v jakési reflexi svého života, se výrazně obrací k otázce věčnosti a zániku, toho, co je „za obzorem“. Vida, i v tomto se setkávají tvůrčí cesty Josefa Fouska a Jana Šplíchala.

Možná budou mladší generaci obdivovatelů fotografického umění také přístupnější výsledky autorova „hledání“ z dřívějších let než pozdější rekapitulace, nesoucích stopu patosu, který současná generace příliš nebere (Krajiny mého domova). Myslím, že právě ji uchvátí například geniálně jednoduchý nápad, jenž „nese“ cyklus Štíty (1962-65), první počin, kterým na sebe Jan Šplíchal výrazně upozornil. Rozmanitými fotografickými technikami a postupy zakomponoval do oprýskaných ploch holých bočních stěn pražských domů fragmenty a výřezy ze známých renesančních obrazů (na výstavě je zastoupena zeď s Botticelliho Venuší). Neméně originální a působivý je pozdější cyklus Jezírko (1996-99), obsahující autorovy oblíbené prvky: do hladiny hlubočepského lomového jezírka v každém ročním období zakomponovává monumentalizované abstraktní předměty: dětské panenky, varhanní píšťaly, fragmenty barokních soch i zajímavě tvarované kusy dřeva, čímž evokuje představu fantastických útvarů nebo naopak tragických příběhů, dávno již doznělých pod příkrovem času.

Ať už výstavu Jana Šplíchala pojmeme jako sdělení autorova filosofického kréda, že „člověk je jen stvořením božím a zrnkem vesmíru“ (tisková zpráva PHP), či jako doklad jeho nevšední niterné imaginace, občerstvíme svého ducha i zrak pohledem na nespornou, byť zdánlivě nenápadnou výtvarnou krásu vystavovaných artefaktů.

(Jan Šplíchal: FOTOMONTÁŽE, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31(přízemí ve dvoře), Praha 1, po-pá 11-18, vstupné 20/10, do 22. února)