Od Hitlera k Micku Jaggerovi, aneb Proč usnul Tomáš? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Vystava-004

Vystava-004

21. ledna 2005, 00.00 | Byla to neobyčejná žena: nejprve tanečnice, pak herečka, filmová režisérka a fotografka. Sté narozeniny oslavila prezentací svého nového filmu, natočeného pod mořskou hladinou. Obdivoval ji Hitler i Mick Jagger. Přesto se dodnes mnohé kapacity přou, zda byla umělkyní, nebo jen posedlou kariéristkou. Leni Riefenstahl, ikona Třetí říše.

„Aha, Tomáš zase usnul,“ konstatovala dívka, prodávající vstupenky na výstavu Mýtus Riefenstahl v Galerii Louvre. Zmíněný Tomáš skutečně seděl před televizí s podezřele skloněnou hlavou. Na obrazovce před ním však neběžel nudný seriál, nýbrž nejúspěšnější a technicky nejnáročnější film své doby, který během několika málo týdnů po premiéře viděly milióny filmových diváků. Dílo, jež Německu vydělalo víc deviz než celá filmová produkce roku 1938. Jmenoval se Olympia, a dokumentoval olympijské hry v Berlíně roku 1936.

Sledujme chvíli tento snímek. Není to obyčejný dokumentární film, kdy je třeba vzít zavděk i záběrem nevalné kvality, protože je snímán pohyb, který se nedá předem vypočítat. Vidíme ušlechtilá těla sportovců (zejména mužů) z nejlepších úhlů. Záběry prozrazují pečlivý výběr, velmi často s uměleckým akcentem. Hlas reportéra s lehkým teatrálním zabarvením vzrušenou němčinou komentuje dění. Proč tedy, u všech všudy, Tomáš usnul?

Říká se, že nic není víc zastaralé než včerejší móda. Se stylem, který reprezentuje tento film, není stěží pětadvacetiletý Tomáš „kompatibilní“. Neslyší na něj. Estetika roku 1936 ho nedokáže oslovit, pompézní hromadná vystoupení mu spíše připomínají spartakiádu, a i kdyby nakrásně uměl německy, nechápal by komentátorovo patetické vzrušení. Tato část díla Leni Riefenstahl je pro současný svět evidentně stejně aktuální jako děj filmu pro pamětníky.

Dalo by se říci, že díky svému dlouhému (a dlouho plodnému) životu stojí autorka jakoby rozkročena mezi dvěma zcela nesourodými epochami. Přesně tento pocit také evokuje pražská výstava kontroverzní autorky, která rozhodně stojí za shlédnutí (vzorně připravila Leica Gallery Prague). Je velmi přehledně rozdělena podle životních etap, jimiž Riefenstahl procházela (či do nichž se většinou „vmanipulovávala“). Kromě videoprojekce jejích filmů se v každém oddíle střídají fotografie, zachycující Leni, se snímky, které sama pořídila, což umožňuje vzájemnou konfrontaci života a díla. Nechybí ani zasvěcený komentář s listinnými materiály.

Tento postup nemohl zabránit jednomu: abychom na konci výstavy neměli pocit, že jsme viděli fotografie dvou (či více osob). Snímky Leni Riefenstahl z vrcholného období její kariéry, tzn. ze třicátých let, mají s těmi pozdějšími, pořízenými v Africe či pod mořem, společnou jen touhu po výtvarné dokonalosti. Ta je ovšem tak promyšlená do všech detailů, že často působí až chladně, odcizeně, řečeno s Karlem Čapkem, jako dokonalý zpěv vnitřně dávno mrtvé Emilie Marty. Přes všechnu úctu k olbřímímu dílu této kontroverzní umělkyně (pominu-li ideový obsah jejích propagandistických filmů) nabývám dojmu, jako by se Leni Riefenstahl vnitřně mrtvá již narodila. Je to však vůbec možné? Není snad za hnací motor umělecké tvorby považován vnitřní žár, přetlak, nebo jak to ještě nazvat? Veškerá krása fotografií Leni Riefenstahl je v technické ekvilibristice, nikoli v prožitých emocích.

Přesto se stále úspěšná, ambiciózní filmařka v jednom - nestřeženém -okamžiku lidsky projeví. Roku 1939 ji kdosi vyfotografoval v polském Konskie, kam se vypravila dokumentovat „trest“ SS na židovském obyvatelstvu. Obličej má zkřivený pláčem, STASI tvrdí, že dokonce omdlela. Zřejmě trochu silná káva i pro tuto ženu z oceli. Jenže: není i tato událost, tento zkrat spíše jen dalším dokladem mrtvého nitra? Kolik umělců, zapálených dříve pro komunismus, si po odhalení Stalinových zločinů sáhlo na život, nebo alespoň doživotně trpělo pocitem spoluviny! Leni Riefenstahl však pokračuje dál. Její fotografie sice lehce ubraly na stylizovanosti (bodejť by ne, je válka), a dokonce i na proklamovaném nadšení, ale nebyl to jen počátek nového tvůrčího období? I tady se autorka nezapře: Hitler se svou suitou, vstupující do okupované Paříže, na pozadí v mlze zahalené Eiffelovky je umělecký snímek a teprve pak dokument. Také obdivuhodná fotografie znaveného ministra zbrojení Speera, sedícího s hlavou v dlaních na schodech zasněženého domu, by klidně mohla vzniknout v ateliéru.

Menší část výstavy je věnována autorčinu „núbijskému“ období, trvajícímu 38 let. Autorka v padesátých letech souhrou šťastných náhod podlehla krásám africké krajiny, ale zejména mužů a žen kmene Núbů, a vytvořila velké množství převážně barevných fotografií. Fascinace tělesnou (ergo rasovou) krásou u ní nebyla ničím novým, pouze navazovala na její období ve třicátých letech, kdy zobrazovala vybrané jedince árijského plemene v duchu antiky. Fotografie jsou to opět dokonalé, ale málokteré věříte autenticitu, na to byla Leni Riefenstahl příliš režisérkou.

Neznám jiné autorčiny podmořské fotografie než ty vystavené. Přesto mám dojem, že neomylné oko měla jen pro záběry osob. I když kolekce snímků Micka Jaggera a jeho Bianky také právě nehýří originalitou. Co naplat. Pokud chceme Leni Riefenstahl hodnotit, musíme říznout do živého. Její nedostižnost se paradoxně skrývá v tom, za co ji civilizovaný svět nikdy nemůže pochválit: v díle z období, svázaného s nacismem. Smažeme-li je však, odepíšeme i Leni Riefenstahl jako výjimečnou fotografku, protože její tvorba ze třicátých let „dobu núbijskou“ hodně převyšuje. I přesto, že mnohé Tomáše dnes možná uspává …

(MÝTUS LENI RIEFENSTAHL, Galerie Louvre, Národní třída 22, Praha 1, po-ne 10-20, vstup 80 (s kávou v podniku zdarma), do 6.2.)