Odsouzen ke kráse - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

23. června 2006, 00.00 | Nastalo nám astronomické léto, a proto bychom se měli vydat do přírody. Pokud se ale nemůžete odtrhnout od obrazovky svého počítače, udělejte si výlet alespoň prostřednictvím virtuální World Webphoto Gallery, která právě nyní vystavuje podivuhodné přírodní a krajinné snímky Václava Sojky.

Tvrzení, že nejkrásnějším kýčem vůbec je příroda, by se někomu mohlo zdát nepatřičné či dokonce urážlivé. A to vůbec pomíjím debatu o definici kýče, která je pravděpodobně nekonečná a bezvýsledná stejně jako hledání smyslu života. Ale řekněte sami, nenapadlo vás už někdy při pohledu na krajinu se zapadajícím sluncem, inverzi s vrstvou oblaků a zářivě modrým nebem nad nimi, nebo třeba tehdy, když jste se v létě na louce brodili démanty ozářené ranní rosy, že tato skutečnost přenesená na malířské plátno nebo fotografický papír by nutně musela působit jako kýč?

Žijeme v době, která se s estetikou příliš nepáře. Snad k tomu přispěly demoralizující zkušenosti dvou světových válek, vedoucí k opuštění tradičních hodnot, které z pohledu lidstva zklamaly, možná je na vině i překotný a dosud nevídaný rozvoj techniky, zjednodušující a oprošťující od „zbytečných“ detailů a příkras. Na všechno, co je prostě a nepředstíraně krásné se díváme s nedůvěrou, protože jsme dávno zvyklí dešifrovat krásu v šedi a kolikrát i v ošklivosti. Fotografové, kteří snímají přírodu, jako například Václav Sojka (*1963) jsou však ke kráse „odsouzeni“, neboť příroda a krajina zůstaly i přes veškeré devastující snahy člověka jejím zdrojem.

Kdybych měla charakterizovat tvorbu tohoto autora, řekla bych, že se soustřeďuje právě na okamžiky popsané v úvodu tohoto textu. Vzácné chvíle, kdy se krajina promění v dějiště těch nejfantastičtějších pohádkových dějů, a i racionální povahy jsou schopné uvěřit, že existuje něco mezi nebem a zemí, na co je lidské vnímání krátké. Možná právě to inspirovalo Václava Sojku, aby soubor devětadvaceti svých fotoobrazů, vystavených ve virtuální World Webphoto Gallery, nazval Příběhy psané krajinou. Při vytváření fascinujících scenérií si vystačil s krajinou českou nebo ještě přesněji středoevropskou. A o to je divákovi bližší, neboť podobné pohledy sám zná. Jistě ho ale nejednou napadne: jak to, že jsem něco takového sám nezaznamenal? Právě odpověď na tuto otázku je tím, co odlišuje pouhého milovníka přírody, který přírodu jen obdivuje, od umělce, jenž ji dokáže v pravý okamžik zachytit, a svůj dojem z ní předat ostatním. Ten mystický „pravý okamžik“ ostatně hraje v Sojkově tvorbě mimořádnou roli; tak, jako dokumentarista předvídá situaci, aby vystihl správný moment, který vypointuje jeho záběr, musí i krajinář předvídat, kdy bude snímaná scenérie nejpůsobivější. V tomto ohledu by se soubor mohl jmenovat i Příběhy psané světlem, neboť právě důmyslné osvětlení umocňuje dojem ze Sojkových krajin.

Představuji si, že takové čekání na světlo je velmi podobné hodinám, stráveným u vody čekáním, až zabere ryba. Že se tak stane, a že se světlo rozvine do takové podoby, jak si fotograf představuje, je stejně nejisté, jako zaťukání splávku. A tak, jako může ryba v poslední chvíli uniknout, může být i slunce v rozhodné chvíli překryto mrakem. Zkušený rybář ví, kde budou ryby nejspíš brát, zkušený fotograf si zase vybere to pravé místo, odkud objektivem nejlépe zhodnotí snímanou scenérii. A to se Václavu Sojkovi velice daří, ať už si vybírá větší krajinné celky nebo klade důraz spíše na detail. Zejména u detailů však vynikne jeho schopnost uvidět něco neobyčejného i tam, kde běžný smrtelník jen nevšímavě projde. Ať už je to jemné krajkoví zasněžených křivolakých větví buku, sametově zelené kameny, působící jako dávná obětiště nebo části těl zkamenělých lesních obrů, barevné kontrasty naplavených písčin a vodního rostlinstva, nebo ostré ledové zuby skal nad vodou, vždy autor dává vedle vlastní imaginace vyniknout i výtvarné kráse snímaného obrazu.

Barva, tvar, světlo, to jsou základní stavební kameny Sojkových fotografií. Jeho krajiny, byť pro oko atraktivní, nemají nic společného s bezobsažnými a prvoplánovými idylkami, nýbrž vždy skrývají určitou dramatičnost, pramenící z prožitku. Tak, jako se liší naše pocity vůči někomu, koho dobře známe, od vztahu k osobě zcela cizí, máme při pohledu na ně dojem, že nám autor předkládá obrazy míst, jež mnohokrát prošel a zapůsobily na něj. Tomuto dojmu odpovídá například snímek Pravčické brány, poprvé za studeného zimního dne se sluncem, které se nedokáže prodrat mlžným příkrovem, a podruhé na podzim pod dramatickými oblaky, podtrhujícími bizarní půvab tohoto tisíciletého skalního útvaru.

Není bez zajímavosti, že mnoho fotografů, jejichž snímky se vyznačují mimořádnou výtvarnou krásou, původně vystudovalo nějaký technický obor. Možná je toto estetično určitou kompenzací za vyloučení nahodilosti a fantazie, které k umělecké tvorbě patří. Třeba ale právě osvojené exaktní myšlení umožňuje, aby se tvůrce bohémsky nerozptyloval a soustředěně se dobral k cíli. Také autor magických krajin Václav Sojka je původním vzděláním elektrotechnik. Na svém kontě má řadu fotografických publikací, zejména o chráněné krajinné oblasti České Švýcarsko, v jehož blízkosti žije. Kniha Národní park České Švýcarsko byla v roce 2003 oceněna titulem Nejkrásnější kniha roku, poté (2004) se stala fotografickou publikací roku. Václav Sojka je členem Asociace profesionálních fotografů ČR a loni obdržel certifikát QEP (kvalifikovaný evropský fotograf), který uděluje italská asociace SIAF za podpory Federace evropských profesionálních fotografů (FEP) se sídlem v Bruselu.

(Václav Sojka: PŘÍBĚHY PSANÉ KRAJINOU, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 3.7.)