Ohnivá smrt v laboratoři nevyzkoušených reakcí - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

16. prosince 2002, 00.00 | Život a dílo Jindřicha Vávry (1928-2001) charakterizují především prolínání jednoho s druhým, dále živelnost, nespoutaná fantazie, fantasknost, nezařaditelnost. I jeho smrt, jakkoli strašná, vyznívá v tomto kontextu symbolicky: osobnost, tak nabitá aktivitou, nemohla zemřít kdesi za nemocniční plentou, nýbrž dříve nebo později musela být sežehnuta, a je lhostejno, zda přímo živlem nebo ohněm samostravujícím.

Vávrovu tvorbu je možné připodobnit ke zdánlivě klidné sopce, jejíž žhavé nitro pracuje uvnitř, skryto lidských zrakům. Také tohoto horečně tvořícího umělce u nás veřejnost v podstatě neznala. Začínal jako malíř, a to nikoli průměrný, a brzy se sblížil s výrazovými prostředky českého informelu. Postupem doby však zdokonaloval svou metodu doplňování obrazů různými předměty, až zjistil, že výpovědní možnosti malby jako výtvarné techniky přestávají stačit jeho myšlenkám. Nové podněty našel v metodě tzv. nálezové abstrakce, která je paralelní k Duchampovým ready-mades, a kterou roku 1965 charakterizoval těmito slovy: „V nejprostších věcech bývá mnoho půvabu, i v těch odložených, vyhoštěných ze své někdejší funkce, oproštěných od své původní služebnosti a začleněných navíc jen ve svém torzu. Věc není v tom dát cokoli k čemukoli. Je třeba zkoušet, co nejde a co jde, čili co nemá a co má výtvarnou myšlenku. Obtížné hledání vyúsťuje v blesku nalezeného řešení.“

Důležité je říci, že Jindřich Vávra upotřebil pro své asambláže prakticky cokoli: stará kamna či jejich části, dětské panenky s chybějícími údy (ty měl ve zvláštní oblibě), hřebínky do vlasů, přírodniny, posmrtnou masku, různé textilie, dráty apod., zkrátka jakýkoli předmět, který mu někdo přinesl nebo jej sám nalezl, a připadal mu zajímavý. Teoretik Petr Šourek o těchto asamblážích v katalogu k výstavě říká: „Je to poetika zbytku, suplementu, odkazu a spoje, která svou introvertností stále uniká a maskuje se střídavě svými nápadně suverénními a přitom neúplnými částmi.“ Jedná se skutečně o objekty často výtvarně velmi zajímavé a estetické, při bližším pohledu sestavené z nesourodých prvků, svým působením nevypočitatelné. Jediným možným úkolem diváka je artefakt vnímat pocitově a přijmout autorovu poněkud dadaisticky zaměřenou hru. Navrstvené materiály neovlivňují, řečeno s Petrem Šourkem, místo svého výskytu jinak, než že ho prostě okupují svou přítomností.

Své okouzlení dadaismem a poetikou nekonkrétna a bezčasovosti Jindřich Vávra projevil i ve svých fotogramech, z nichž šestnáct pod umělcovým vlastním názvem „Fantastic Super Attak Art Boy“ v současné době vystavuje Ateliér Josefa Sudka na Újezdě. Tyto fotogramy jsou jedinou částí Vávrova díla, která ještě za autorova života sklidila ohlas veřejnosti, a to roku 1965 v Mánesu přispěním Jiřího Koláře. Již jejich jména prozrazují, že autor byl originální osobností: Ze Smraďavky, Znepokojená mozková kůra, Nástup nestvůrek, Ikona jako brácha Karamazov, Topografie psychiatrické pohromy, Prapranašinec. Dlužno dodat, že Jindřich Vávra byl zcela ve stylu surrealistických směrů dvacátých let minulého století nadán schopností vyjadřovat osobitým způsobem skutečnost i psaným slovem, a fantaskní názvy tudíž neoddělitelně dotvářejí introvertně bizarní svět obrazů na fotogramech. Ten má pocitově blízko k pracím (rovněž tragicky zesnulého) malíře Vladimíra Boudníka, který se nechával inspirovat tvary rozmoklé či jinak narušené omítky. Jisté ovlivnění bylo zřejmě dáno nejen dobou vzniku fotogramů, nýbrž i skutečností, že Vávra a Boudník byli přáteli.

Vávrovy experimenty s fotografickou chemií charakterizuje na jedné straně hravost a na druhé vjem jakéhosi vnitřního neklidu, proměnlivosti, která zdánlivě probíhá pod statickým povrchem. Předměty, které se na nich objevují, jsou převážně jemné a drobné a skládají se v napohled nestabilní obrazce. Všechno má přesto jakýsi vnitřní smysl, řád; klíč k němu si však autor patrně vzal do hrobu. Tajemno, které osciluje mezi skutečným mystériem a mystifikací, vize předrážděného mozku nebo jen pohrávání si s divákem? Na tuto otázku si bude nejspíš muset odpovědět každý sám. Zajímavostí však je, že podle autorova originálního životopisu ozdobilo jeho dílo obálku jediné knihy: Území Československa jako možný prostor válečného konfliktu. Bylo to roku 1969.

Při likvidaci pozůstalosti Jindřicha Vávry chtěl kdosi fotogramy vyhodit na smetiště. Zabránila tomu skupina jeho žáků z LŠU, kteří na záchranu a propagaci díla svého neobyčejného učitele založili Občanské sdružení Vavrum (www.vavrum.cz). Atmosféru umělcova tvůrčího útočiště, doslova přeměněného v depozitář nálezové abstrakce, zvěčnil zhruba osmiminutový dokumentární záznam „Letmý pohled do ateliéru Jindřicha Vávry“, podmalovaný skladbou Chandra Miroslava Pudláka. Ten byl natočen jen krátce předtím, než ateliér i jeho majitele pohltily plameny.

(Jindřich Vávra: FOTOGRAMY – FANTASTIC SUPER ATTAK ART BOY, Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1, út – ne 12 – 18, otevřeno i ve svátky kromě 24. 12., vstupné 10, do 12. 1. 2003).