Originální výprava za tajemstvím přírodního makrosvěta - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

20. června 2003, 00.00 | Galeristka Elen Michajlovová měla při výběru fotografií pro novou výstavu ve své galerii Pasáž ve Vodičkově ulici i tentokrát šťastnou ruku. Ke spolupráci přizvala mladou autorskou dvojici Sandra Tůmová – Jan Frolík, kteří zde prezentují něco přes dvě desítky barevných přírodních makrofotografií. Vizuálně přitažlivé abstraktní obrazy znázorňují přírodu jako mystérium věčné proměny a harmonie.

Vidím-li, poslouchám nebo čtu dílo, vytvořené „autorskou dvojicí“, mám vždy poněkud zvláštní pocit. Irituje mě totiž fakt, že si obyčejně nedokážu představit míru autorského vkladu každé z obou částí tandemu. V případě fotografické tvorby dvojnásob: hledáčkem se přece může dívat vždy jenom jedno oko. Jak jsou zde „kompetence“ rozděleny? Je jeden z dvojice vůdčí osobností a druhý prostý vykonavatel jeho nápadů, nebo jsou si nějakým, mně nepříliš jasným způsobem rovni? K tvůrčím párům, které jsou navíc i partnery v životě, mám pak úctu přímo posvátnou: jestliže se většina běžných dvojic neshodne ani na tom, kam se pojede v létě na dovolenou, oni dnes a denně vstupují do kompromisů, aby se přiblížili společné vizi.

Ať už je tomu jakkoli, jsou práce autorského (a partnerského) tandemu Sandra Tůmová – Jan Frolík důkazem dobře zvládnutého řemesla i originální imaginace. Přitom se ani jedna z jeho obou polovin fotografii nevěnuje profesionálně, oba dokonce na vysoké škole studují obory umění značně vzdálené (medicína, mezinárodní vztahy). Oceněním tvorby mladých tvůrců je úctyhodný počet osmi výstav, uspořádaných během tří let, z nichž jedna letošní proběhla v Paříži. Nedejme se zmást módně esoterickým výrazivem, které Frolík s Tůmovou použili pro (v expozici chybějící) označení svých obrazů (Jang, Energie, Duše, někdy dokonce v anglickém znění - Dreamstorm či Dreamlands), ba i expozice jako celku (Brány do podvědomí). Za bernou minci pojímejme spíš jejich vysvětlení, že makrofotografie jim umožnila vstup do úplně nového světa, přičemž se od pouhého snímání přírody posunuli dál – ke vnímání hlubšího rozměru, rovnováhy a sounáležitosti s jinými formami života.

Vystavené fotografie mají většinou rozměr cca 120 x 80 cm. K jejich působivému vyznění značně přispívá umístění ve stylových výstavních prostorách nestandardních rozměrů. Dvě z fotografií jsou dokonce nainstalovány v podobě jakéhosi mírného oblouku, který – při speciálním nasvícení – podporuje plastičnost obrazu. V případě všech exponátů se jedná o čistě přírodní motivy, zpracované pomocí důmyslné kompozice, světelných efektů (např. interference, odrazu, šikmých paprsků), barevných kontrastů, rozostření a zaměření se na zajímavé struktury v působivé abstraktní výjevy. Podle slov galeristky vznikly jako zvětšeniny přímo z negativu, bez jakýchkoli předchozích úprav. Proč si jako objekt zvolili právě přírodu, autoři vysvětlují takto: „Důvodem je fakt, že přírodní obraz předčí jakoukoliv umělou napodobeninu svou komplexností, vyvážeností a v neposlední řadě určitou asymetrií, bez níž se stává krása chladnou, umělou a neforemnou.“

Často se můžeme jen domýšlet, co vlastně na obrazech je. Někdy rozeznáme, že jde o detail květu; kapka rosy a stříbřité bubliny ve vodě jsou rovněž patrné. To ale není důležité. Tvůrci nám nepředkládají konkrétní popisné fotografie přírodnin, nýbrž snaží se divákovi zprostředkovat své pocity, jež je samé ovládají při pronikání do fantastického makrosvěta. Zvěčňují právě ty okamžiky, v nichž šťastná harmonická konstelace vlastností zkoumané materie vzbudila jejich představivost. Jsou to náznaky, křehké vjemy, podobné pohledu do kaleidoskopu, jehož pestrobarevná sklíčka vytvoří při sebemenším pohybu opět nový, jedinečný a prchavý obrazec. Barevné plochy a plošky, přecházející jedna do druhé, neurčité, jakoby snové tvary a citlivé, výhradně přírodní nasvícení navozují především dojem záhady, čehosi tajemného, co máme stále před očima, na dosah ruky, a přesto je to neuchopitelné. A v tom vidím skutečnou metaforu přírody: kolik tajemství jí člověk už vyrval, ale úplně ovládnout se mu ji dosud nepodařilo.

Velmi působivý je rovněž kontrast chladné dokonalosti vizuální krásy obrazového záznamu a dynamiky snímaného objektu. Nic není statické, i v nejmenší kapce pulsuje život. Nemusíme chápat, a přesto cítíme: tady něco vzniká, probíhá i končí. V ušlechtilých, jednoduchých i složitějších formách, v kompozicích barevných ploch je ukryta reflexe našeho zakotvení v přírodě - proto nás fascinují a zároveň jsou nám blízké.

Obavy mám z jediného: od zachycení fascinujícího prožitku může být jen krok ke kýči, vydávajícímu se za umění. To by mohlo tuto svěží autorskou dvojici potkat v případě, že by se, povzbuzena úspěchem, pustila příliš snadnou cestou komerční tvorby. Nahrazení citlivosti sentimentem, fotografického umu machou a harmonie líbivostí by – nejen zde – znamenalo smrt kumštu.

(Sandra Tůmová – Jan Frolík: BRÁNY DO PODVĚDOMÍ, Fotogalerie Pasáž, Pasáž EGAP, Vodičkova 34, Praha 1, po-pá 10-18, vstup volný, do 30. 6.)