Osobní kůň jeho královské výsosti - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

10. června 2005, 00.00 | Máte vzácnou příležitost jej spatřit. Výstava fotografií z arabského světa v Langhans galerii však nabízí mnohem víc: dámský mejdan v muslimské domácnosti, modlitbu na trhu výrobců stanů v Káhiře, symbolický autoportrét teroristy, libyjské krásky v tradičních krojích i sušení listů molocheje. A je o to zajímavější, že tento vzdálený a leckdy nepochopitelný svět můžete pozorovat očima Arabů i fotografů ze Západu.

Nejobtížněji se prý napravuje vlastní pošramocená pověst. O tom by v současné době mohli nejvíce vyprávět muslimové. Jejich snaha dokázat, že „ne všichni Arabové jsou teroristé“, je všudypřítomná. Tato politická nitka je vplétána i do aktivit převážně uměleckých, stačí si třeba vzpomenout na nějaký ten snímek palestinského „hrdiny“, který se rok co rok zásluhou porotců z Evropy či USA umístí v prestižní fotografické soutěži, namátkou třeba World Press Photo. Za pozornost rovněž stojí způsob, jímž muslimský svět svou apologetiku vede: místo přiznání k nevhodnému způsobu prosazování své ideologie a následné kritické sebereflexe, vyvolávání pocitu viny v bohatém Západu.

Že je tato taktika neobyčejně účinná, dokazuje i nahlédnutí do nové expozice Langhans galerie v Praze, kde jsou až do 31. července instalovány fotografie z arabského světa. Z dvanácti autorů se představováním muslimů jako mírumilovných lidí a nevinných obětí, jimž křesťanský svět nepřeje, zabývá plná třetina. Slovy to doplňují i informace o jednotlivých autorech, například u Tareka Al-Ghousseina čteme: „V cyklu autoportrétů kritizuje Al-Ghoussein klišé spojené s Palestinci, které se zdá být – obzvláště po 11. září – u západních médií nevykořenitelné.“ Proč euroatlantická civilizace neapeluje na muslimy, aby vykořenili své klišé o jejích obyvatelích jako nevěřících psech, které je třeba z vůle Alláhovy zničit, o tom se ale jako obvykle nemluví.

Arabský svět má však i své zápory, a těch si je naštěstí několik autorů vědomo. Protože výstava je rozdělena na pohled „domácí“, tj. arabský, a pohled cizí, „západní“, lze říci, že svým dílem k tomuto tématu přispěly obě strany. Nejtíže skousnutelnou je asi ženská otázka v islámu. Maročanka Lalla Essadyiová, která žije v USA, vytvořila na tento námět cyklus s názvem Spojování území. Jedná se o velkoplošné barevné fotografie, na nichž jsou umístěny zahalené ženy v izolovaném prostoru. To, že ony i světlé pozadí jsou popsány kaligrafickými texty, dává portrétům vyznění výtvarné fotografie, zároveň tyto texty jsou jakýmsi propůjčeným „hlasem“, který představuje spojení mezi těmito ženami. Nejpůsobivější je asi skupinový portrét čtyř žen ve věkovém rozpětí od dítěte po dospělou osobu se zahalením, příslušejícím jejich stáří.

Íránec Reza, žijící ve Francii, vytvořil v cyklu Libyjské ženy (z roku 2000) jakousi zprávu o jejich postavení v rámci bizarní islámsko-socialistické diktatury. Pět barevných snímků, které tento cyklus v expozici reprezentují, je sice ukázkou rutinně brilantní práce fotografického dokumentaristy, jenž dokáže svým záběrům dodat i správnou dávku emocí, ale představuje – až trochu propagandisticky - život libyjských žen spíše z té lepší stránky.

Jiným problémem islámského společenství je nepřátelství mezi stoupenci jednotlivých směrů učení. Farida Hamaková, pracující jako fotoreportérka pro Newsweek, Marie-Claire a agenturu Viva, vytvořila velmi zajímavý fotografický esej o bejrútské komunitě šíitů, kteří se za občanské války v Libanonu stáhli před násilnostmi svých souvěrců do kdysi nádherného, časem ale zdevastovaného paláce, kde bez vyhlídky na změnu žijí stále. Z fotografií je zřejmé, že přístup autorky je angažovaný, nikoli pouze profesionální. Téma je zpracováno citlivě a nepateticky, o to více se však dožaduje divákovy účasti. Snímky Hamakové nepůsobí zvlášť dokumentárně, spíše nenásilně přecházejí do hájemství výtvarné fotografie. U některých se nelze zbavit pocitu, že se podobají žánrovým obrazům z období manýrismu. A právě v oproštění od syrovosti a aktuálnosti je zřejmě jejich vizuální síla.

Skutečnou lahůdkou jsou pak práce autorů, kteří se na arabský svět dívají okouzlenýma očima čtenáře cestopisů. Američanka Alison Bradleyová šla dokonce tak daleko, že návaznost svých záběrů na snímky prvních fotografů, působících na Blízkém východě, zdůraznila použitím starých technik. Obrazy z tržišť staré Levanty mají skutečně tajemnou orientální atmosféru, často umocněnou ostrým přechodem mezi světlem a stínem a nepříliš bohatou škálou šedých odstínů. Podobně vidí orientální město i rodilý Polák Zbigniew Kosc. Jeho panoramatické snímky islámské Káhiry jsou plné nostalgické poezie, zároveň však překvapují neotřelým úhlem pohledu a kompozicí.

Moderní pohled na tradiční kulturu nabízí vlámský fotograf Wouter Deruytter. Jeho černobílý cyklus Arabští rytíři z let 1996-98 mapuje uzavřené prostředí, v němž se pohybují členové arabských panovnických rodin a ropní zbohatlíci. Přestože některé snímky vyznívají i lehce parodicky (automobil vladaře Šárdžá, u něhož se s čelem na zemi modlí dva muži v galábijích), celkově lze vysledovat autorovu radost nad tím, že tito lidé, obklopení západním přepychem, zůstávají v soukromí tradičními Araby. Egyptskou fotografku Mahu Maamounovou sice rovněž zajímá sociálně podmíněné chování, v expozici je však zastoupena dvěma panoramaty neobvyklých rozměrů, která mají na arabské poměry neobvyklý námět – ekologii. Absenci přírody ve městě připomíná náhražkou, detailem ženských šatů s květinovým vzorem na pozadí městské zástavby či silnice. Velmi úzký formát navíc vyznívá i klaustrofobicky, tedy tak, jak na mnoho citlivějších jedinců velkoměsto skutečně působí.

Expozice, nazvaná „Nazar“ (v překladu „vidění“, „vnímání“, „pohled dovnitř“) je výběrem ze široké kolektivní přehlídky arabské fotografie, která byla poprvé představena na festivalu Noorderlicht v Nizozemí v září roku 2004. Je zřejmé, že fotografie se v tradičních muslimských zemích začíná po dlouhé době náboženských zákazů emancipovat, i když má stále těžké podmínky a jako umělecký žánr je podceňována. Příznačný je z tohoto hlediska rozšířený názor, že k pořízení dobré fotografie je třeba především kvalitního fotoaparátu, umělecký záměr je zcela podružný.

(NAZAR – Fotografie z arabského světa, Langhans galerie Praha, Vodičkova 37, Praha 1, út-pá 12-18, so a ne 11-16, vstup 60/30, do 31.7.)