Panoramatický akt? Paráda! - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Fotografie

Fotografie

5. listopadu 2004, 00.00 | Pod pojmem „panoramatický snímek“ si nejspíš představíme záběr krajiny či některou ze Sudkových pražských vedut. Že se na panoramatický formát dají velmi působivě převést i jiné žánry, názorně dokazuje expozice PAN HORAMA 04, jejíž vernisáž v pražské Galerii Václava Špály proběhla v úterý 2. listopadu. Mezi pracemi 24 zastoupených fotografů najdeme i akt, inscenovanou fotografii a abstrakci.

Za účasti početného publika, vystavujících autorů (s výjimkou v červnu zesnulého Václava Bořka-Dohalského) včetně pořadatelů Miroslava Hozy a Rainera K. Lampinena, a také finského velvyslance v Praze, byla 2. listopadu v 18 hodin zahájena výstava PAN HORAMA 04, která zahrnuje všechna podlaží Galerie Václava Špály na Národní třídě. I přes poměrně značný rozsah expozice se jednalo jen o výběr z květnové výstavy v Děčíně, kde bylo 23 autorů zastoupeno více než čtyřmi sty fotografií. Tento výměnný projekt v rámci evropského kulturního programu, jehož zakladatelem je vystavující host, finský fotograf Rainer K. Lampinen, má sice již patnáctiletou tradici, avšak první výstavu měli čeští milovníci fotografického umění možnost shlédnout až v listopadu 2002 v Praze. Expozice, pořádaná stejně jako letos agenturou HOZA Q, zaznamenala velký úspěch.

Také letos se bylo na co dívat, i když o velká překvapení se akce nepostarala. Převážná část prací představuje osvědčenou kvalitu, a to zejména snímky přírodní. Najdeme zde několik děl mimořádných, avšak také ta, která spíše profitují z určité módní vlny. Milovník krajinářské fotografie jistě ocení brilantní pohledy Bohumila Eichlera, zejména Zelené údolí, snímané dosti odvážně jako pohroužené do stínu, přesto působivé jemnými barevnými valéry. Pozadu nezůstal ani Pepa Středa se svými barevně úchvatnými snímky, z nichž zvláště Nový Zéland či Chile upoutají originálním záběrem detailu v krajině – seskupení ker u paty ledovcového splazu či sněhového „oka“ na náhorní planině. Líbezně slunnou českou scenérii tradičně představil Jiří Heller, krajinu s mystickým nádechem (působivý záběr židovského hřbitova) zase Jiří Tiller. Miroslav Hoza přispěl záběry z Finska s typicky sytou barevnou paletou a zajímavými úhly pohledu (nebe nad špičkami lodních stěžňů).

V prvním patře přímo proti vchodu je na první pohled nenápadný minisoubor černobílých záběrů Jiřího Havlice. Autor je nasnímal v objektu státního památníku v Terezíně, ale rozhodně nepůsobí nijak „oficiálně“. Naopak, považuji je za jeden z nejsilnějších zážitků výstavy, a to proto, že fotografie terezínských kasáren (včetně jednoho interiéru) a hřbitova promítají Havlicovo vnitřní ztotožnění s tímto absurdním, chladně děsivým světem. I když na snímcích nejsou přítomni žádní lidé, nelze jim ani v nejmenším vytknout popisnost. Jako by spíš dávaly impuls divákovi, aby si v těchto pochmurně mlčících, odosobněných místech představili osudy, které tudy prošly, nebo se zde uzavřely.

Dalším autorem, před jehož snímky se mé kroky na dlouhou dobu zastavily, je Tomáš Bican. Na čtyřech černobílých fotoobrazech s názvem Pražský chodec je znát umělcovo ovlivnění výtvarnými styly minulosti, které však on sám obléká do osobitého hávu. Výtvarná fotografie s jasnými atributy abstrakce, využívající například druhé reality, tvořené stínem, má spojení v podobě symbolické postavy. Jako by byla zároveň důkazem, že ne všichni mladí autoři nacházejí uspokojení v kráse, rodící se z hnusu. Z podobného „těsta“ jsou i klasicky propracované pražské veduty Tomáše Vítovského, které však již příliš prozrazují reichovsko-sudkovskou inspiraci.

Jiný typ výtvarně laděné fotografie v expozici zastupuje Aleš Vašíček. Zatímco transylvánští Koně v kouři jsou sice atraktivní, přesto však jen poněkud vyprázdněně žánrovou scénou, představuje jeho Tokijský rybí trh neobvykle koncipované zátiší s dokumentárním prvkem. Černobílý minisoubor Vladimíra Hanzla je důstojným portrétem prastaré lípy až s mánesovským vyzněním. Velkolepý strom zobrazuje autor z detailu s akcentem na krásu struktury a linií věkem poznamenané kůry, ale dává divákovi také ochutnat, jaké je to v jejím stínu s pohledem do kraje.

Tři přírodní snímky Stanislava Pokorného jsou „náladovky“, které by možná stačilo zachytit pouze v jednom exempláři, neboť jsou téměř zaměnitelné. Zdá se, že další autor zahrál na populární strunu obliby „pohansky“ mystických scenérií. Nenadchly mě ani černobílé inscenované snímky Miroslava Podhrázského se společným názvem Neviditelnost spojení. Pokud první, s námětem „podobnosti“ břicha těhotné ženy s pivním mozolem muže, může být ještě považován za jakýsi fotografický žert, pak idea druhá fotografie, kde má opět gravidní dáma „korespondovat“ s kamennou koulí, působí již na první pohled nuceně. Určitou nesrovnalost vidím i v přítomnosti psa a mužských (fotografových?) nohou v popředí, které autorovo sdělení rozřeďují.

Vyjmenovat příspěvky všech zúčastněných umělců by přesáhlo kapacitu tohoto článku, a tak uplatním starou pravdu, že nejlépe je vždy vidět na vlastní oči. V případě výstavy PAN HORAMA 04 není návštěva ztrátou času nejen pro své kvality, ale rovněž i z toho důvodu, že představuje práce českých (a tří zahraničních) tvůrců tohoto žánru v jisté ucelené podobě. Organizátorům této přehlídky rozhodně patří velké uznání, a pokud bychom přece jen chtěli nějaké „mouchy“ najít, pak pouze dvě: absence tlumočení projevu Rainera Lampinena z angličtiny při vernisáži (zejména pro starší, kteří neměli příležitost tento světový jazyk vstřebat) a jedna nedostatečně označená výstavní kolekce.

(PAN HORAMA – výstava autorů v rámci programu Pan Photo – Rainer K. Lampinen, Franco Mammana, Massimo Bersani, Tomáš Bican, Jaroslav Böhm, Milan Brát, Václav Bořek-Dohalský, Bohumil Eichler, Miloš Fic, Vladimír Hanzl, Jiří Havlice, Jiří Heller, Miroslav Hoza, Miroslav Kohout, Jiří Ksandr, Dagmar Pavlíková, Radek Plíhal, Miroslav Podhrázský, Stanislav Pokorný, Pepa Středa, Petr Šálek, Jiří Tiller, Aleš Vašíček, Tomáš Vítovský, Galerie Václava Špály, Národní třída 30, do 28.11.)