Please come again, aneb Jaká je (také) Amerika - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

6. prosince 2002, 00.00 | Kultivovaným způsobem a pomocí zajímavé symboliky se fotograf Ivan Koreček pokusil na velmi malé ploše vyprávět o velmi velké zemi, či spíše o svých pocitech z ní. Na pouhých osmi fotografiích stěsnal památníky, graffiti, billboardy, míšence několika ras i kus přírody. Můžete vidět (a u sklenky posedět) v klubu Koníček v pasáži Lucerna.

Amerika nebo, chcete-li, Spojené státy americké, se v současné době ve světě netěší právě velkým sympatiím. Protivníci z různých oblastí do sebe zahleděného muslimského světa, ale i zakomplexovaná Evropa jim nemohou odpustit zejména to, že díky největšímu hospodářskému i vojenskému potenciálu vůbec mají možnost mluvit do světové politiky hodně hlasitě. Specificky český vztah k této zemi, charakterizovaný záchvaty vděčnosti (na konci II. světové války) a tajného, až slepého obdivu v letech za železnou oponou, střídanými kritikou a zesměšňováním ze zklamaných polistopadových nadějí, naštěstí nesdílí fotograf Ivan Koreček. Jeho soubor osmi černobílých snímků pod názvem „Taková je také Amerika“ se stal dalším počinem výstavního cyklu, pořádaného v komorních prostorách klubu Koníček v Lucerně manželi Havlovými ve spolupráci s firmami FOTO-VIDEO Milan Škoda a CD-FOTO BLER.

Myslím, že nejvhodnější pojmenování pro typ, který tento autor zosobňuje, je tichý pozorovatel. Zaznamenává vše, co za to podle jeho názoru stojí, se zaujetím a pochopením, i když se kolikrát jedná o náměty, jež jsou si navzájem hodně vzdálené. Právě pochopení je tím, co nejvíce vyzařuje z vystavených prací. Jako by dával najevo, že se cítí být povolán k zobrazení skutečnosti, nikoli k jejímu hodnocení – ať je jakákoli. Zaujetí postoje zdánlivě přenechává divákovi, i když mu realitu předává již přes svůj nenápadný filtr tolerance. S tím možná souvisí i skutečnost, že exponáty nejsou opatřeny popisky. Autor tím na jedné straně sice neovlivňuje divákovy myšlenkové pochody, na straně druhé však vhodný titulek může alespoň náznakovým způsobem naladit vnímání obou na jednu vlnu, což je pro porozumění dílu dost důležité.

To, že jsou Korečkovy fotografie civilní a neagresivní, však neznamená, že postrádají sílu výpovědi. Dokáže ze situace vyhmátnout to podstatné, vypointovat ji, ať již lehkou nadsázkou nebo třeba tím, že naváže souvislost mezi objekty navzájem autonomními, přitom však neztrácí ze zřetele estetickou stránku věci. Černobílá fotografie mu navíc slouží k určitému zesymboličtění obrazu nebo alespoň ke zdůraznění podstatného bez rozptylování se podružnostmi. Výstava o osmi snímcích sice umožňuje věnovat každému z nich maximum pozornosti, která bývá při soustředění většího počtu exponátů chtě nechtě otupena, nedokáže však autorovu tvorbu představit v širším kontextu, což divákovi a recenzentovi dvojnásob poněkud zužuje „manévrovací prostor“.

Jaké jsou tedy postřehy Ivana Korečka, fotografujícího poutníka po Americe? Nutno předeslat, že vystavené snímky byly pořízeny výhradně ve městech, bez zmíněných popisků však u většiny z nich asi jen autor sám pozná, ve kterých. Nejvíce jej zaujala architektura či jiné urbanistické prvky, lidem a přírodě věnuje pozornost zřetelně menší, i když nikoli nepodstatnou. Za pomyslný vrchol komorní expozice bych označila záběr, na němž autor kombinací dvou jen okrajově souvisejících prvků dosáhl zajímavé pointy. Jedná se pravděpodobně o pomník imigrantům do Ameriky, jehož postavy s údivem „vzhlížejí“ k mrakodrapům kolem. Nabízí se dvojí interpretace: lehce ironická (dávní přistěhovalci nevěří svým očím, do jakého prostředí přijeli), pokud ale výškové budovy pojímáme jako jeden ze symbolů americké prosperity, pak tato země vítá tyto lidi ze všech koutů světa, kteří k jejímu rozvoji také velkou měrou přispěli.

Symbolikou je vybaven i záběr plochy památníku padlým ve vietnamské válce. Je třeba si jen povšimnout, že v jeho leštěných plochách se přes husté linie jmen zrcadlí běžné dění ulice: tady je minulost, kterou, i kdyby byla stokrát tesána do kamene, milosrdně či neoblomně překryje živá přítomnost. Velmi puristicky působí záběr americké vlajky proti jasným liniím obelisku, zároveň však – při absenci podobně nosné myšlenky jako v případě výše zmíněných snímků – vyznívá poněkud vyumělkovaně. Zálibu v čistých tvarech a liniích a pečlivě komponovaných průhledech dotáhl autor k dokonalosti na fotografii efektní konstrukce proti dvěma obloukům v cihlovém zdivu. Amerika jsou však i fasády, pokryté obrovitými tagy, či směsice urbanistických stylů a všudypřítomné billboardy. Bizarní kombinaci ploch zdí domů a reklam na cokoli Koreček zobrazil na výtvarně zajímavém, vtipně řešeném snímku.

Kdo v Americe nebyl, může si ji pod vlivem osmi fotografií Ivana Korečka samozřejmě představit jen velmi vágně. Nic mu však nebrání v tom, aby si v klidu vychutnal kultivovanost snímků, jakýsi klid, s nímž umělec pohlíží do hledáčku, a jenž z nich vyzařuje, myšlenky, které divákovi nevnuká, ale nechá ho po nich pátrat. Korečkova Amerika je více stavem tvůrcovy duše než skutečným světem.

(Ivan Koreček: TAKOVÁ JE TAKÉ AMERIKA, klub Koníček restaurantu Černý kůň, pasáž Lucerna, Vodičkova 36, Praha 1)