Po Newtonovi Capa - další ze světových fotografů v Praze - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Capa

Capa

7. května 2004, 00.00 | V květnu před padesáti lety se tragicky uzavřel život jedné z legend světové fotografie. Roberta Capu, tehdy zpravodaje týdeníků Time a Life ve Vietnamu, roztrhala mina. Bylo mu čtyřicet let. Výběr z jeho reportážní tvorby, v níž se neopakovatelným způsobem spojuje síla autentičnosti s humanistickým pojetím, mají poprvé možnost vidět i milovníci fotografického umění v Čechách.

Dlužno předeslat, že Robert Capa vlastně nikdy neexistoval. Postavu tajemného prominentního amerického fotografa, obdařeného tímto jménem, stvořila na jaře roku 1936 mladá fotografská dvojice: Endre Friedmann a Gerda Taro. Friedmann doplácel na svého slavnějšího pařížského jmenovce, a jako autorovi z východní Evropy se mu příliš nedařilo prodávat své fotografie. Na to, že mu bylo teprve třiadvacet, měl už za sebou slušnou anabázi: syn židovských rodičů z Budapešti se kvůli pronásledování tajnou policií již v sedmnácti letech vystěhoval do Berlína, kde hodlal studovat žurnalistiku. Aby si přivydělal, začal vykonávat pomocné práce u fotoagentury Dephot, kde mu brzy svěřili i fotoaparát. Friedmannovou první zakázkou (roku 1932) byla reportáž o Trockého přednáškách studentům v Kodani. Před nastupujícím fašismem odešel mladý fotograf do Paříže, kde ho čekalo osudové setkání s Henrim Cartierem-Bressonem, z něhož se stalo přátelství na celý život. Roku 1947 pak spolu a ještě s Davidem Seymourem, Georgem Rodgerem a Williamem Vandivertem založili známou agenturu Magnum Photos. Snímky jejích fotoreportérů se dodnes objevují v předních světových periodikách.

Na fotografiích Roberta Capy hraje podstatnou roli válka. Nelze však říci, že by tvůrce byl výhradně válečný reportér. Vždyť se stejným zaujetím pořídil i snímky s náměty zcela mírovými: například portréty svých přátel z okruhu hollywoodských hvězd. Žil však v době, kterou prolínaly válečné události v různých podobách a v různých částech světa. „Robert Capa věděl, že válku jako takovou fotografovat nelze, protože válka, to je především emoce. Tuto emoci přesto fotografoval, když zachytil to, co bylo těsně vedle ní. Hrůzu celého národa dokázal odhalit ve tváři jediného dítěte,“ trefně charakterizoval Capovu tvůrčí metodu spisovatel John Steinbeck.

Přesto, že se záběr padajícího republikánského vojáka ve Španělsku roku 1936 (který ostatně někteří Capovi kritici neprávem označili za naaranžovaný) považuje za pravděpodobně nejslavnější válečnou fotografii všech dob, nenajdete na jiných válečných snímcích tohoto autora téměř žádné mrtvé ani krev. Capa nešokuje naturalisticky pojatými scénami, což koneckonců jen dokládá jeho výrok, že válku nemá rád. Raději se sklání ke všem, kteří byli vtaženi do jejího soukolí: k rodinám uprchlíků, vojákům, obyvatelům vybombardovaných londýnských ulic, lidem, kteří po vyváznutí z německých koncentráků přicházeli budovat stát Izrael. Naznačuje, že národ ve válce pro něj není jen stádem bezejmenných, které lze odepsat škrtem pera.

Ačkoli je člověk naší doby přesycen naturalistickými pohledy na válku a různá neštěstí, myslím, že ocení pravdivost, hloubku a humanismus Capových válečných fotografií. Do každého z jeho portrétů si přece může promítnout sám sebe: do rezignovaného pohledu starého španělského uprchlíka, jehož s minulým životem spojuje violoncello, do tváře příslušnice Loyalistických gard, listující s opřenou puškou dámským časopisem, a dokonce i do zarostlých, špinavých obličejů německých zajatců z Arden, kteří už dávno nejsou sebevědomými příslušníky panské rasy, nýbrž jen zimou zdecimovanými, unavenými kluky se strachem v očích. Svými portréty Capa válku individualizuje a zbavuje odlidštění.

Robert Capa byl povahou podnikavý dobrodruh. Přitahovalo ho všechno, co bylo v pohybu, co kvasilo a začínalo. Byl to však člověk citlivý a zároveň jistě i dobrý psycholog. Nasvědčují tomu i portréty jeho přátel, které našel po odchodu do Ameriky mezi zdejší uměleckou smetánkou. Srovnám-li například snímky Pabla Picassa od André Villerse a Capy, pak mi připadá, že Villers slavného malíře zachytil spíše jako submisivní obdivovatel, zatímco Capa jako psycholog. V jeho podání je Picasso nejen rozverný šibal, ale na detailním, kontrastně nasvíceném portrétu dokáže postihnout i složitost, bizarnost a nevyzpytatelná temná zákoutí duše tohoto muže.

Mezi časté objekty Capovy fotografické pozornosti patřil i Ernest Hemingway, jehož charakteristická tvář je v expozici zastoupena několika snímky z různých období. K nejzajímavějším patří asi záběr z Valencie z roku 1937, kam spisovatel přijel, aby se stal svědkem událostí španělské občanské války. Leží na posteli v hotelovém pokoji, kouří a rozmlouvá se stojícím sovětským publicistou Iljou Erenburgem. Vášnivý vztah fotografa k herečce Ingrid Bergmanové dokládá její nádherný portrét z profilu, přímo vyzařující erotično.

Expozice Capových fotografií „Tváře dějin“ ve výstavních sálech Obecního domu v Praze je velmi přehledně rozdělena tak, aby snímky byly vždy zařazeny do kontextu autorova životního údobí i epochy historické. Snímky, opatřené zevrubnými popisky, jsou doplněny i dobovými časopisy, takže si můžeme udělat představu, jakým způsobem je vydavatelé využívali na stránkách tištěných médií. V prvním sále se nepřetržitě promítají diapozitivy, v druhém lze navíc denně vždy od 11 a 16 hodin shlédnout devadesátiminutový dokument „Robert Capa v lásce a válce“. Každou neděli od 14 hodin se pak konají komentované prohlídky výstavy s odborným lektorem.

(Robert Capa: TVÁŘE DĚJIN, Výstavní sály Obecního domu, náměstí Republiky 5, Praha 1, po-ne 10-18, vstup plné 100/rodinné 150/snížené 50/skupinové 25, do 11. 7.)