Pod dohledem šerifa - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

19. listopadu 2001, 00.00 | Nesmělo se cestovat, podnikat, ani říkat, co si myslím. Útěk do soukromí se jmenoval "chatové osady". Jejich bizarní kolorit jako součást společenské atmosféry posledních dvaceti totalitních let zachytil fotograf Pavel Štecha.

Každá doba má svůj folklór. Dokonce i ta, která by jej podle zákonů zdravého rozumu mít neměla. Pokud dnes posloucháme vyprávění manažerů v obleku od Hugo Bosse o dovolené v Karibiku, setkávání s obchodními partnery při partii squashe a golfu, horuje-li prostší lid o travestie show a sobotních rodinných vycházkách do všelijakých shopping center, anebo přeruší-li vaše partnerka náhle mazlení s vámi jen kvůli Ally McBealové či Esmeraldě, téměř se zdá, že nikdy nemohlo být jinak. A přece bylo.

Například ryze česká tradice chatařství a chalupářství měla sice svůj dávný předobraz v jiné české raritě – trampingu, ale živnou půdu pro rozvoj v celé své rozmanité kráse našla až v dobách totality. Chaty se změnou společenských podmínek nikam nezmizely, mají své skalní zastánce (a ovšem i odpůrce) stále, ale přiznejme si, už to není, co bývalo. Času je méně, lidé se rozvrstvili podle svého společenského statutu, a díky dostupnosti zboží zanikla rozkoš z palubek sehnaných pod rukou od známého známého nebo z materiálu „zachráněného“ z fabriky. A to ještě nemluvím o „lovecké“ vášni té doby po céčkách, prestižích, vánočních borovičkách, banánech, burdách, o štěstí cestovatelů do Jugoslávie, které jim závidělo široké okolí s možností vyjet pouze do MLR, PLR nebo NDR.

Nová výstava virtuální World Webphoto Gallery nás pomocí fotografií Pavla Štechy (*1944) vrací proti proudu času zpět, do let šedesátých až devadesátých. Umělcův objektiv zachytil půvab této groteskní mizérie i s její neopakovatelnou atmosférou. Chatařští strejcové berou své stavby a zakládání zahrádek jako smrtelně vážnou věc, které je nutno obětovat krev i pot, a je jasné, že od pondělka do pátku jsou na svých latifundiích přítomni alespoň v duchu. Fotograf se mistrovsky zaměřil zejména na metamorfózu zhýčkaného městského člověka v jakýsi svérázný hybrid trapéra a zemědělce, jemuž největší radost přináší právě jeho primitivní existence. Jeden ze snímků z této kategorie lehce vybočuje: je to trochu skeptický pohled starého rančera z Měchenic, rozšafně stojícího ve dveřích své prosté chaty se šerifskou hvězdou, který jako by nevěřil, že toto jsou následovníci Boba Hurikána, Vyvržence Šejka Fauna či Krásné Marion z dob jeho mládí…

Není to však jen národ chatařský, co Pavla Štechu inspirovalo, i když, přiznám se, v těchto fotografiích jsem nalezla zalíbení největší. Stejnou pozornost věnoval i životu ve městě, zvláště pak v urbanistickém fenoménu, který vznikl právě za vlády dělníků, rolníků a pracující inteligence – totiž v panelákových sídlištích. Líbí se mi, že i tady nemá potřebu do nikoho nemilosrdně rýpat nebo dokonce soudit: společným jmenovatelem fotografií je shovívavé pochopení pro obyčejného člověka, který neměl sílu být zrovna disidentem. A, ruku na srdce, taková nás byla většina. Je tu opět výjimka – snímkem všelijak zflikované panelákové zdi, jaké ostatně vídáme dosud, přeneseně poukazuje podobně jako Jakub Peršín ve svých Devíti patrech na odlidštěnost, absenci originality a odhození estetična jako „buržoazní“ hodnoty. Právě to byly a jsou atributy totalit.

Záběry „bratrské pomoci“ v srpnu osmašedesátého i ze sametové revoluce mají ostré obrysy zdařilé pointy. Pracují s fascinujícím potenciálem proměnlivosti výrazu lidské tváře, s gestem, postojem. U každého snímku máte pocit, že se jedná o film, který byl zastaven v nejvhodnějším okamžiku, ale vzápětí bude pokračovat. Tomu neodporuje ani fakt, že na nejsilněji působícím záběru této kategorie jsou lidé zcela podružní: policejní antony pod zamlženými obrysy Hradčan mohou působit buď jako výsměch tisícileté tradici, spíše však dává majestátní královské sídlo tušit, že pachtění drábů u jeho nohou je pouhá bezvýznamná epizoda. A ještě něco: přestože jsou fotografie, překlenující jedno dvacetiletí, černobílé, pociťujeme jakýsi těžko postižitelný rozdíl mezi oběma obdobími: i když se v obou případech jedná již o historii, je rok 1968 přece jen značně vzdálenější …

Návštěva virtuální výstavy snímků Pavla Štechy je příležitostí k zopakování si atmosféry dob minulých i k zamyšlení nad současností. Totiž k zamyšlení nad tím, zda jsme se od reliktů minulosti dostatečně osvobodili. V tomto smyslu bych si troufla polemizovat s průvodním slovem k výstavě: období, kdy není jasné, co bude zítra, trvá po celou dobu trvání lidstva, ba vesmíru. Není to důsledek zločinných snah oturbanových teroristů, nýbrž přirozená podstata existence, pramenící z pomíjivosti všeho. A u vědomí této pomíjivosti, snažme se naplnit každý svůj den co nejpříjemněji, co nejlépe.

(Pavel Štecha: U NÁS 1968-1990, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, do 4. 12.)