Pod ochranou magické pasti - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

21. dubna 2006, 00.00 | Fotograf Ivan Holobradý sledoval po tři roky stopy dávných architektů Karlova mostu, když se pokoušel najít onen bod, z něhož lze v den letního slunovratu vyfotografovat magický okamžik: slunce, zapadající za katedrálou svatého Víta přímo nad hrobem svatého Václava. Mezitím ale nezahálel a věnoval se svým oblíbeným žánrům: krajinné a přírodní fotografii včetně makra. Fotografoval také na cestách po světě i v idylickém okolí své chalupy na Vysočině. Výběr ze svých snímků představil při vernisáži své výstavy ve smíchovské kavárně „20“.

Ivan Holobradý (*1963) je občanským povoláním technik datových sítí Řízení letového provozu. Pravidelně se zúčastňuje podnikové fotografické soutěže „3L“, v jejíž porotě rok co rok zasedají profesionálové Alan Pajer, Miroslav Martinovský či Jiří Pekárek. Fotografické klání letištních zaměstnanců přináší práce mimořádných kvalit, které by obstály i ve srovnání s tvorbou fotografů z povolání. O výstavě nejlepších snímků, která se každoročně koná ve služební budově ŘLP v Ruzyni, jsme již dvakrát informovali na stránkách portálu Fotografování (pod titulky „Fotografie v oblacích“ a „Panorama, jaké se hned tak nevidí“.

Ivan Holobradý se v soutěži již několikrát umístil na předních místech a loni se dokonce stal jejím vítězem. Na sestavení výstavní expozice pro nepříliš velké prostory kavárny „20“ na Smíchově, jež sdílel s kreslířem Zdeňkem Hofmanem, měl k dispozici pouhých čtrnáct dnů. Přesto se mu podařilo představit zde kvalitní výběr zhruba třicítky snímků fotografických žánrů, jimž se věnuje: krajinářskou i přírodní fotografii včetně makra, architekturu i několik portrétů. Poměrem zastoupení je však jasné, že autorovy největší sympatie patří právě fotografování krajiny a přírodnin. S barevnou fotografií systematicky pracuje zhruba sedm let, do té doby se od roku 1979 věnoval převážně fotografii černobílé. Také digitálnímu snímání obrazu propadl relativně nedávno. V současné době jsou jeho „pracovními nástroji“ aparáty Canon EOS 300 a 300D s objektivy EF24/2,8, EF50/1,8, EF28-105/3,4-4,5 USM, EF 17-40/4 L USM, EF 75-300/4,5-5,6 a polarizační a přechodové filtry.

Na přístupu Ivana Holobradého k fotografovaným objektům je znát nejen jeho dlouholetá fotografická zkušenost a řemeslná zručnost, ale i to, co se nedá získat: šestý smysl fotografa, totiž schopnost rozpoznat fotograficky zajímavé okamžiky a pak jim dát správnou volbou úhlu pohledu co nejlepší vyznění, citlivost pro atmosféru a její vystižení, smysl pro pointu, často kořeněnou jemným humorem. Přes svůj věk patří autor svým založením ke starým, dobrým romantikům, kteří vědí, o čem se mluví, přijde-li řeč na výtvarnou fotografii. A nejedná se jen o krajiny či makrosnímky, na nichž je znát vliv jeho vzoru Milana Blšťáka, ale třeba i o motivy zcela překvapivé. Jsou jimi například v postatě monochromatický záběr dvou vzdálených lanovkových kabin na křížících se lanech, která proti dramatickým oblakům působí jako pavoučí vlákna, vzpínající se dřevěný oř na špičce starobylého kolotoče nebo zátiší s rozšmajdanými střevíci pod cedulkou Botanická zahrádka. Holobradý by se však bezesporu uplatnil i jako tvůrce sociálních dokumentů s výrazně akcentovanou výtvarnou složkou, jak dokazuje několik netradičně pojatých záběrů z Egypta.

Na vernisáži, z níž jsou i dvě z doprovodných fotografií k textu, jsem vystavujícímu autorovi položila následující otázky: Podle jakého klíče jste vybíral fotografie pro svou expozici? Asi tak, že jsem se na fotku podíval a řekl si: ´Budou ji chtít vidět i ostatní, anebo se líbí jenom mně?´ První podmínka je, aby se ta fotka líbila mně. Je totiž spousta fotek, na který se nedívám ani sám. Pak jsem si říkal, tohleto by mohli skousnout i ostatní, kteří se na to přijdou podívat. Tohle by jim třeba mohlo něco říct. Takže jsem vybíral vysloveně pocitově. Předpokladem ale je, aby fotka byla technicky ucházející, to znamená, aby nebyla rozmazaná, aby to nebyl nějaký vyslovený kompoziční úlet, a tak.

Přesto, nechal jste některé fotky doma, i když se vám líbily, jen proto, že by se do expozice nehodily? Několik. Odvážel jsem odsud dvě igelitky už zarámovaných fotografií, připravených k výstavě. Jednak třeba nezapadly do nálady některého z koutů. Nebo bylo velké neštěstí, že fotografie, umístěná na šířku, neměla třeba uprostřed rámečku háček a nešla pověsit. Technická záležitost, ale nebyl čas to napravit.

Jsou tu fotografie několika žánrů: příroda, krajina i makro. Udělat dobrou makrofotografii není právě snadné... Makro je strašně těžká fotografie. Člověk na to musí mít vybavení, a když se povede nějaká fotografie, která vypadá jako makro a není pořízená makrovybavením, tak je to opravdu zázrak. Tady v expozici je jen jedna jediná (smích).

Kde všude jste své fotografie pořídil? Můžeme začít Prahou, Karlovým mostem, pokračovat přes botanickou zahradu v Praze, okolí naší chalupy v Dobroníně na Vysočině, z okolí Chebu, ze zámeckého parku lázní Kynžvart a Krásného Dvora u Podbořan, z Nízkých a Vysokých Tater a z Jizerských hor. Pak jsou tam také fotky z Francie, ze Švýcarska a z Egypta.

Prostory smíchovské kavárny „20“ se kvalitou rozhodně nedají poměřovat s výstavními sály, a instalovat tu zdařilou expozici, jak se podařilo právě Ivanu Holobradému, není jednoduché. Při ohlédnutí za vernisážemi, které ve "Dvacítce" za celkem nedlouhou dobu jejího trvání proběhly, se však zdá, že se zde zrodilo další malé inspirativní kulturní zařízení, kde mohou dostat prostor i ti schopní fotografové a výtvarníci, jejichž cesta k vlastní výstavě v některém renomovaném výstavním domě by byla značně trnitá.

(Ivan Holobradý: FOTOGRAFIE, kavárna „20“ (Dvacítka), roh Ostrovského 20 a Radlické 20, Praha 5)