Podobnost čistě náhodná? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Podobnosti fotografie

Podobnosti fotografie

27. srpna 2004, 00.00 | Co má společného slavný Brooklynský most v New Yorku s kladenskou Poldovkou? Fotograf Jiří Hanke objevuje překvapivé vizuální souvislosti mezi značně vzdálenými místy. Chce tím naznačit, že postupující globalizace stírá rozdíly, nebo prostě jen kouzlí pomocí svého mimořádně vyvinutého pozorovacího talentu?

To můžete posoudit sami, pokud navštívíte do 5. září Pražský dům fotografie (stále nenápadně ukrytý na Václavském náměstí), kde probíhá výstava „Ozvěny“. Tvoří ji 24 černobílých panoramatických diptychů, z nichž dvanáct je zvětšeno v rozměru 35 x 82 cm, ostatní jsou poloviční. Oba snímky z dvojice pocházejí z různých, často velmi vzdálených míst; většinou se jedná o USA a Čechy, zejména autorovo rodné Kladno.

Jiří Hanke, který se letos dožívá šedesáti let, patří k výrazným osobnostem české humanisticky orientované fotografie. Jeho dokumenty jsou obdařeny mimořádnou nápaditostí a vtipem, které dokument takříkajíc obracejí ze všech stran, aby nechaly vyznět všechny jeho odstíny. V tomto směru vede časosběrný cyklus Pohledy z okna mého bytu, zachycující scenérii jediného výseku městské ulice v rozpětí zhruba dvaceti let. Čas a podobnost dále určuje i další z Hankeho fotografických sérií, Otisky generace, představující vždy dvojici rodič-dítě z různorodého společenského prostředí.

„Ozvěny“ jsou v tomto směru ještě důslednější, neboť podobnost u příbuzných jako v případě cyklu Otisky generace předpokládáme jaksi samozřejmě. Tady je tato paralela naopak pečlivě vyhledaná a snímaná z promyšleného úhlu. A tak překvapeně zíráme na analogii Brooklynského mostu, řeky a mrakodrapů v pozadí se spojovací lávkou mezi dvěma částmi kladenské Poldovky, kde je místo vody popraskaná asfaltka a mrakodrapy nahradily ohrady a budovy fabriky. Neuvěřitelná je i podobnost mezi newyorským domem „Plochá žehlička“ a podivnou moderní stavbou restaurace Silvie v Kladně.

Pokud vás napadne srovnávat Hankeho panoramatické snímky třeba s těmi, které pořídil Ivan Lutterer, což je díky často se shodujícím námětům možné, brzy přijdete na to, kde se oba autoři diametrálně rozcházejí. Fotografie vystavujícího autora jsou také, zjednodušeně řečeno, výtvarně krásné, ale na rozdíl od Lutterera nezdůrazňují melancholii vzpomínek a tichého zániku, ani charakteristickou citlivost a pokoru před během času. Jako by Hanke byl spíše nad věcí a dění sledoval se šibalským úsměvem či jemnou ironií. Zvolený formát mu navíc pomáhá náměty lehce „shazovat“. Takže nám záhy naservíruje, že vrakoviště a smetiště, zejména, jsou-li umístěny v bývalém sadu, mohou vypadat téměř shodně, i když je dělí oceán (Okolí San Felipe v Texasu a Okolí Kladna, Čechy). Pohrává si i s podobností bezdomovce mezi domy a ohradami zasněženého Harlemu s kladenským pěstitelem králíků, obklopeného „stěnami“ z králičích kotců. Tady se mu ovšem povedl geniální psychologický tah: zatímco nemajetný tulák hledí do kamery vstřícně a skoro vesele, přijímá „movitý“ králíkář oko objektivu s neskrývanou nedůvěrou.

Homeless dámu, spící na newyorské lavičce, a muže, snícího u špinavé zdi buňky v Čechách, spojuje jen poloha, v níž se právě nacházejí. Pozadí bezdomovkyni tvoří fiakry a výstavní domy Manhattanu, ona sama vypadá rovněž tak, že nyní chatrné oblečení kdysi koupila v některém lepším obchodě. Ale kladenský spáč – evidentně flamendr – je nesrovnatelně poetičtější. Už jen ten frajerský světlý klobouček, který opatrně položil před sebe, aby jej nepomačkal! Jeden by neřekl, že Frýdek může být i jinde než na severní Moravě. A je, údajně kdesi v Texasu. A protože je zde hřbitov, napadlo Jiřího Hankeho srovnat jej s českým místem posledního odpočinku v Buštěhradě. Nejnápadnější (pomineme-li vlajku s hvězdami a pruhy ve Frýdku) je asi tvar náhrobků: zatímco v USA jsou nižší a široké, v Čechách zase spíš vyšší a štíhlejší.

Autorovo hledání podobností je fascinující, a to tím spíš, když si uvědomíme, kolik námahy si dá s jejich hledáním, potažmo s vytvářením, třeba jen nalezením správné perspektivy, která srovná proporce dvou výškově odlišných staveb (Flat-Iron Building versus Restaurace Silvie či Brooklynský most a spojovací lávka Poldovky). V jednom případě mi paralela připadla trochu prvoplánová, a to u tandemu snímků označovacích cedulí obce Prahy v USA a českého hlavního města. Ale například srovnání starých manhattanských mrakodrapů s důstojným parkem v popředí a skupiny věží huti Koněv na Kladně, obklopené neutěšenou změtí náletových dřevin a křovisek, je skutečně dokonalé.

Mohu jen souhlasit s Josefem Mouchou, že „snímky jsou jednoduché – působí samy o sobě, nepodpírány hledanou efektností“. Zároveň je obdivuhodné, jak fotograf dokázal v případě druhého snímku z páru navázat na atmosféru a vyznění původního, třeba tři desetiletí vzdáleného záběru. Ano, nejstarší pochází z roku 1975, fotografie z USA jsou datovány rokem 1990, několik snímků pochází již z nového tisíciletí. Je to dáno například i tím, že se autor snaží „doplňující“ záběr pořídit za shodných světelných podmínek a v témže ročním období. Výstavou jubilujícího autora Pražský dům fotografie znovu dokazuje, že i přes problémy, s nimiž se dnes potýká každá nezisková organizace, zejména ale s umístěním, má jeho vedení jasnou koncepci, která činí tuto instituci na naší fotografické scéně nezastupitelnou.

(Jiří Hanke: OZVĚNY, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31, Praha 1, po-ne 11-18, vstup 30/20, do 5.9.)