Pohled do oka: David Bowie - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

19. července 2002, 00.00 | Oko Davida Bowieho a něžnou Liv Tyler fotografoval Antonín Kratochvíl, prezidenta Háchu v plavkách zase Karel Hájek. Ivan Jonák byl zvěčněn Františkem Ortmannem a na Beatles zaměřil v Londýně 60. let svůj objektiv Oldřich Karásek. Osobnosti! Poněkud kontroverzní výstavu portrétů slavných lidí od neméně slavných českých fotografů můžete navštívit až do konce července v Křížové chodbě Staroměstské radnice.

Od charakteristiky po senzaci. Tak by se dal nazvat vývoj české portrétní fotografie, jehož přehled pod názvem Známé tváře je v současné době k vidění v Křížové chodbě Staroměstské radnice v Praze. Jedná se o expozici, která se bude líbit každému. A v tom je právě léčka.

Pětatřicet renomovaných fotografů zde vystavuje portréty známých osobností, z nichž první byly pořízeny již ve čtyřicátých letech. Faktem je, že vývoj portrétní fotografie zcela charakteristicky kopíruje intelektuální pohyb ve společnosti, což bohužel pro vývojové stadium, v němž se právě nacházíme, nevyznívá příliš lichotivě. Jinými slovy, zatímco v přízemí, které je věnováno starší tvorbě zhruba do osmdesátých let, s potěšením postojíme před mnoha obrazy, z nichž přímo dýchá osobnost portrétovaného i vlastní vklad tvůrce, v prvním patře najdeme povětšinou současné práce, jejichž snaha o nonkonformnost nebo touha zalíbit se ústí v lepším případě v balancování na pokraji kýče. Na každý pád však z nich čiší povrchnost, zaměnitelnost, plochost, které jsou průvodními jevy oficiální „lidové“ kultury snad celosvětově.

Jako čítankový příklad bych mohla uvést Jadrana Šetlíka, zastoupeného několika velkoplošnými portréty, jejichž úporná snaha o líbivost fotografovaného modelu, zasazená do rámu, hodného zámecké galerie, zařazuje autora mezi oficiální umělce, jejichž posmrtným údělem pravděpodobně bude rychlý pád do zapomnění. Kromě bezduchých úsměvů Bettiny Lobkowiczové a paní prezidentové, umístěné skromně přímo u vchodu do expozice, zaujme i kompozičně nepříliš šťastně rozvržený portrét pěvce Petra Dvorského, jehož jinak oduševnělou tvář zdobí nepochopitelně znechucený výraz.

Kromě známých humorně laděných, avšak po povrchu plujících portrétů Petra Škvrně (Václav Klaus jako ležící bezdomovec na lavičce apod.), zde najdete i prvoplánově působící díla typu Ivana Jonáka s novorozeným synem v ruce jedné a pistolkou v druhé ruce (František Ortmann), který snad má být jakousi „odlehčenou“ reminiscencí na populární snímky Jana Saudka. Česká mánie vyrábět modly a automaticky jim přiznávat mistrovství ve všem, k čemu se vyjádří, je v expozici zastoupena kolekcí fotograficky zcela bezvýznamných záběrů od vynikajícího multiinstrumentalisty Jiřího Stivína (!), jejichž hlavní téma by se dalo nazvat JÁ (v placaté čepici) s … (Klausem, Buzkovou, Clintonem, Ebenem, Třískou).

Nesourodou směsici s nimi tvoří charakteristické černobílé portréty Pavla Jasanského, z nichž bych ráda zmínila jímavý záběr sochařky Hany Wichterlové, drobné staré dámy, zamyšleně sedící v proutěném křesle své malebně zpustlé zahrady, či živelné momentky ze série Jim Čert od Jaroslava Kořána. Dalším světlým bodem prvního patra jsou reportážní záběry Alana Pajera a také Škáchovy fotografie ze 60. let, na nichž vidíme charismatické tváře Jana Wericha, Jiřího Trnky a Ewalda Schorma. Jejich pomyslným vrcholem je asi portrét režiséra Miloše Formana s jeho prvními, tehdy maličkými dvojčaty, kteří na rozdíl od zploditele ukazují fotografovi záda.

Oko náročnějšího milovníka fotografického umění rozhodně více potěší část expozice v přízemí. Najdou zde třeba snímky Karla Hájka, dokumentující s neměnnou fotografickou kvalitou měnící se politické klima v tehdejším Československu: od dvojportétu Adiny Mandlové s Natašou Gollovou k podobnému dvojportrétu Nikity Chruščova a Antonína Novotného, jejichž rozhovor u okna Staroměstské radnice se vzdáleným, téměř symbolickým výhledem na Pražský Hrad, působí pozoruhodnou autenticitou. K dalším zajímavostem patří například Chocholův snímek významného fotografa Mana Raye, jehož tvář se odráží na plechu od leštičky. Mezi stylizované fotografické kompozice patří herecké portréty Karla Ludwiga ze „zlatých“ šedesátých let, známé a stále působivé snímky Tarase Kuščynského s toutéž tématikou (i když Peter Toperczer, jehož charismatická tvář s výraznýma očima prolíná do klaviatury, je pianista), nebo něžné portréty hereček (mezi nimi vyniká skvěle stylizovaná Olinka Schoberová) od Zuzany Mináčové.

Pro skutečné fajnšmekry: Zdeňku Tmejovi bylo pouhých osmnáct let, když vytvořil úžasně dynamickou sérii záběrů Václava Talicha během zkoušky. Závěrečný snímek, na němž legendární dirigent pravděpodobně ostře formuluje svůj nesouhlas s výkonem některého hráče, připomíná, že přemluvit nedůtklivou hvězdu, aby se nechala při práci fotografovat, byl výkon pouze pro silné povahy. Podobně diplomaticky musela postupovat i Dagmar Hochová, když se rozhodla portrétovat výtvarníka a spisovatele Josefa Váchala. V expozici portétů najdete i jeden, na němž lidská tvář není: zátiší s prastarým umyvadlem, nočníkem, dýmkami a aluminiovými hrnci, jež osobnost tohoto umělce charakteristicky dotváří.

Pětatřicet fotografů, stovky obličejů lidí, které vstupují do našeho života, i když je osobně neznáme. Výstavy podobného typu reflektují mimo jiné i jednu velice zajímavou zákonitost. Kteří z portrétovaných tváří bude pro nás za deset, dvacet, padesát let jen mrtvým jménem, a kdo z nich bude ještě v celé kráse žít v našich myslích, ač už bude dávno mrtev doslova?

(PORTRÉTY-ZNÁMÉ TVÁŘE, portréty československých a českých fotografů od 40. let do současnosti, Křížová chodba Staroměstské radnice, Staroměstské nám. 1, Praha 1, po-ne 10-18, do 31. 7.)