Pohřebiště v luxusu - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

29. října 2008, 00.00 | Pohřebiště vlaků v Bolívii, kamenný strom v poušti, andské šestitisícovky, ostrůvek kaktusů uprostřed bílých solných plání... Panoramatické fotografie Pepy Středy z Jižní Ameriky vás přenesou do zcela jiného, podmanivého světa. Možná, že dokonce na chvíli zapomenete, že stojíte uprostřed luxusní pražské pasáže Černá růže, kde jsou nainstalovány.

Právě zmíněné pohřebiště vlaků v bolívijském Uyuni, se tematicky poněkud vymyká z kolekce čtyřiceti nových panoramatických fotografií Pepy Středy (byly pořízeny loni), která po představení v pasáži Černá růže bude putovat na další místa (aktuální umístění expozice můžete sledovat přímo na webových stránkách autora na adrese www.pepastreda.cz). Ač se to nezdá, staly se dávno vysloužilé, opuštěné vraky vagónů a lokomotiv, odstavené kdesi v bolívijské poušti, pro Středův panoramatický přístroj Noblex PRO 6/150 E (formát 5 x 12 cm) výtvarně velmi vděčnými objekty, jejichž dekadentní industriální krásu ještě rafinovaně zdůraznilo „starobylé“ sépiové zabarvení snímku. Za pozornost fotografovi stála třeba i obrovská hromada zrezivělých šroubů, která dala vzniknout vizuálně skvostnému, fantasknímu obrazu.

„Miluji rozhledy a tak musím pořád do kopce. Pohled do krajiny se totiž neokouká,“ říká fotograf, který, není-li nablízku vhodná vyvýšenina, je ochoten pro záběr vylézt i na lešení či na jeřáb. Jihoamerická krajina samozřejmě nabízí svou rozmanitostí atraktivnější scenérie než třeba České středohoří, ale k tomu, aby fotograf dokázal předat divákovi i atmosféru krajiny a neudělal z ní jen pohlednicový snímek nebo kýčovitý žánrový obrázek, je třeba umět ještě něco víc než jen mačkat spoušť aparátu. A Pepa Středa tento dar má. Svému vyznání, že pohled do krajiny se neokouká, přisvědčuje například záběrem hlavního města Bolívie La Pazu z ptačí perspektivy. Domy, vypadající jako rozházené kostky dětské stavebnice, vytvářejí bizarní kontrast k majestátním horským velikánům v pozadí. (Díky tomu, že každá fotografie je opatřena stručným textem, popisujícím místo a leckdy i okolnosti a pocity autora, za nichž snímek vznikl, se dozvíme, že La Paz je se svou nadmořskou výškou 3.500 až 4.000 metrů nad mořem nejvýše položeným hlavním městem světa.)

Divák jistě nepřehlédne ani kruhové panorama krajiny nad chilským jezerem Cotacotani, majestátní pohled na bolívijské šestitisícovky nebo magické barvy večera na jezeře Chillata. Autor nezapomene ani na zdejší obyvatele, Indiány, jejichž život je neodmyslitelně spjat s lamami a osly, ale i s typickým oblečením („Krásné barevné deky – to je první, co se mi vybaví při vzpomínce na Bolívii,“ přiznává) a se zdejším „zlatem“ - kokou. Oblouk brány opuštěné indiánské vesničky, jako vystřižené z filmu Sedm statečných, je v dramatickém protisvětle a s panoramatickou deformací tak silným zážitkem, jako byste stáli přímo pod ním.

Mě osobně ale nejvíce zaujal námět sice méně atraktivní, o to geniálněji ale autorem zpracovaný. Je to solná poušť, zdánlivě jednotvárná bílá pláň, táhnoucí se od obzoru k obzoru. Její monotónní tvář je ale poznamenána lidmi, kteří z ní těží drahocennou surovinu, což Pepa Středa využil k vytvoření minimalistických, výtvarně vynalézavých fotografií: jednou se bílá plocha ve slunci třpytí stovkami malých pláství, podruhé vidíme kopy soli podobné sněhu na úhledně rozdělených políčkách v chladných barvách rozbřesku. Podobným stylem umělec nasnímal i roztodivné tvary rozpukané země v pastelových barvách na náhorní planině Altiplan či bizarní voštiny erozí rozrušené země v Údolí Měsíce.

U tohoto snímku autor poznamenává, že nepřístupně působící místo se nachází v dosahu hromadné dopravy metropole La Paz, a také si při bližším prozkoumání fotografie povšimneme dvou městsky oblečených postaviček uprostřed útvarů. S výjimkou Indiánů, kteří se vyskytují na fotografiích a jsou jejich stejně důležitou součástí jako krajina kolem, využívá Středa lidské postavy na mnoha svých snímcích jako jakési „měřítko“ krajinných souvislostí a prvků či pro barevné oživení scenérie (muž v červeném šátku na horských záběrech).

Nejsem velkým příznivcem vystavování fotografií v nákupních pasážích a podobných prostorách, neboť jsou v důsledku přílišného množství jiných, agresivnějších vizuálních vjemů i nepříznivých světelných podmínek snadno přehlédnutelné, navíc tady zřídka bývá klid ke skutečnému vnímání obsahu fotografií (velký pohyb lidí, vtíravá hudba). Vytvořením jakéhosi „ostrůvku“ instalovaných fotografií uprostřed pasáže částečně mimo dosah rozptylujících vizuálních podnětů, přitom však s relativně dobrým osvětlením, se podařilo dát výstavě charakter improvizovaného klidného setkání s charismatickou krajinou, které si rád dopřeje i nejeden návštěvník pasáže, který sem původně přišel jen za nákupy.

Bolívie v panoramatické fotografii Pepy Středy, od 29.10. do 31.12 2008 výstava pokračuje v Paláci Flóra, Vinohradská 151, Praha 3.