Potřeboval by schopného manažera s pevnými nervy - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

21. listopadu 2003, 00.00 | Holé stromy, les, oblaka, polní cesta, kamenitý svah, posekaná louka, krov půdy. Koho by napadlo spojovat tyto pojmy s tajemstvím? Fotograf Karel Došek však na svých černobílých obrazech přesvědčivě dokazuje, že každé místo pod sluncem je magické a má svůj skrytý vnitřní život.

Magie, mystika, duše toho či onoho – to jsou dnes módní, hojně užívaná slova. S postupujícím pragmatismem, technickým pokrokem a citelným ochládáním mezilidských vztahů jako by ožívala touha po něčem, co přesahuje člověka i jeho bezvýchodné plahočení po této zemi. Tato touha je častou inspirací umělců, leckdy arci jen proto, že díla s mystickým námětem se dobře prodávají; připomeňme si v této souvislosti například obrazy známého českého guru vyznavačů přenosu energie, malíře Zdeňka Hajného.

Fotograf Karel Došek (*1961) vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu grafickou, obor užitá fotografie, a později uměleckou fotografii na FAMU. Od roku 1989 uspořádal sedm samostatných výstav a dále participoval na devíti kolektivních, mimo jiné i v Polsku a ve Švédsku. Věnuje se i dokumentu. V kterési recenzi jeho říjnové liberecké výstavy jsem četla tato slova: „Je to velký talent černobílé fotografie, ale vím, že se neumí a ani nechce prosazovat.“ Podobně by se dal charakterizovat i styl jeho práce: jakoby nenápadný a výrazově střídmý, avšak mimořádně působivý. Působivost Doškových snímků pramení především z pravdivosti. Nikdy je nepořizuje jen na efekt, pro laciné vybuzení divákových smyslů, nýbrž za každým obrazem cítíme autorův osobní vztah k fotografovanému místu, atmosféru, která jej oslovila.

Přistihneme se, že Doškovy scenérie vnímáme jako „magické“, ačkoli kolem podobných možná chodíme denně: jednu tvoří výřez lesa, kde stromy zdvihají své holé větve proti nevlídnému oblačnému nebi. Jinde vidíme detail plochy pokryté těžkým tajícím sněhem, v němž jsou vyryté brázdy, dále pak pozvolna se ztrácející polní cestu či kameny trčící ze země. Jejich charakter Došek podtrhuje svérázným zásahem: vypalováním celé škály světelných záblesků při vyvolávání fotografie. Někde používá docela jemného zesvětlení (detail dramatických oblak, okraje jam na štěrkovité cestě), jinde zvýrazňuje požadovanou linii (pruhy pokosené trávy, táhnoucí se k obzoru). Suverénně nejsilnějšího účinku však dosahuje velmi rasantním světelným „řezem“ do záběru zmíněného lesa, kde vytváří velmi věrný dojem hořícího stromu.

„Otištěním lidské přítomnosti v krajině“ nazývá teoretička Kateřina Nováková Doškovy obrazy. Mám pocit právě opačný: jako by autor svými světelnými stopami krajinu od lidské přítomnosti spíše očišťoval a vracel jí její prapodstatu. „Poznamenává“ fotografický materiál podobně jako třeba Jan Pohribný, avšak tím, co chce vyjádřit, je od něj na míle daleko. Vkomponované světlo mu není svědectvím o přítomnosti nadpřirozena, nejedná se o samoúčelnou mystifikaci. Karel Došek jím podtrhuje charakter scenérie, tajemnou proměnlivost přírodních úkazů, syrovou krásu struktury krajinného výřezu. Chce jím zdůraznit i zdánlivě nepodstatné, ale intenzivně vnímané detaily, čehož důkazem je například uzel vláken, natažených mezi půdními trámy, jenž světelným působením získal vzhled křehkého rozžhaveného šperku. Světelné chvění, paprsek či záblesk na fotografiích nevyznívá nepřirozeně, neboť krajinu neruší, ale spíše modeluje její plasticitu – v součinnosti s nepříliš výraznou škálou šedi, přiklánějící se k temnějším, syrovějším odstínům.

Výstavní kolekci deseti černobílých obrazů většího formátu v galerii Velryba autor lapidárně nazval „Fotografie“. Vše je tady podřízeno jejich emotivnímu účinku, včetně zvětšení i s perforovaným okrajem filmu. Snad jen adjustace, rám vytvořený olepením okraje fotografie papírovou lepenkou a absence pevného podkladu, zapříčiňující kroucení fotografií, mohla být šťastnější. Autorova imaginace, jakési vykládání si krajiny po svém, však vyváží i tento nedostatek. Deset fotografií není mnoho. Každá z nich však svým originálním a hluboce prožitým zpodobněním „duše“ krajiny vnímavého diváka zaujme, možná i zasáhne, jako by byla zakódována kdesi hluboko v jeho podvědomí.

(Karel Došek: FOTOGRAFIE, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, po-pá 12-21, so 11-21, vstup volný, do 30.11.)