Premiéra Sáry Saudkové – eros, půvab a vtip - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

2. prosince 2002, 00.00 | Vernisáž první výstavy životní partnerky a žákyně Jana Saudka proběhla ve velkém stylu – proslov, hudba, blesky fotoreportérů, celebrity. Mnohem důležitější však je, že vystavené fotografie představily Sáru jako zralou osobnost s tvůrčím potenciálem, který jí jako autorce umožňuje vystoupit ze slavného stínu a jít svou vlastní cestou.

Andělé, slečny a jiná zvířata. Rozhodně netradiční název výstavy fotografií, jejichž tvůrkyní je ovšem netradiční osobnost. Sára Saudková (*1967) podala zhruba sedmdesátkou svých převážně černobílých prací další důkaz o tom, že ideově sice navazuje na svého životního partnera a učitele Jana Saudka, avšak už dnes může být pokládána za svébytnou a charismatickou postavu světa české umělecké fotografie.

Jak je všeobecně známo, jsou Sářiny snímky odvážné. V našich podmínkách to znamená, že autorka často zobrazuje nahá lidská těla v různých, někdy i v značně intimních situacích. Je možné namítnout, že se tedy nejedná o nic tak mimořádného. Mimořádný je ale přístup, který autorce nedovoluje, aby sklouzla do přecitlivělé, smrtelně vážně se tvářící nyvosti, která se dnes ještě od ženského projevu víceméně očekává, nebo do jednoduché naturálnosti či obscenit, jimiž se na druhé straně některé tvůrkyně pokoušejí vyrovnat s predestinací pohlaví.

Sára je svá. Je jasné, že názory na její styl se budou diametrálně rozcházet, ale ten, kdo by jí chtěl upřít inteligenci, hravost, humor, v němž je naivita i rozpustilost, nadhled, přirozený smysl pro věci půvabné, které lze najít i tam, kde je druzí nehledají, a v neposlední řadě i kvalitně zvládnuté řemeslo, trpí nedostatkem objektivity. Nenechme se zmýlit ani zdánlivou jednoznačností námětů, podtrženou navíc i titulky. To nás jen autorka staví na začátek cesty, jejíž zbytek musíme za pomoci své fantazie a bystrosti ujít sami. A ani na konci si nejsme tak úplně jisti, že se nacházíme u správného cíle, protože Sára dokáže svého diváka docela slušně mystifikovat.

Vzpomínáte na Saudkovu fotografii citlivých plných dívčích rtů, na nichž se třpytí kapka – tento lapidárně vyjádřený erotický symbol? Sára jako Janova žákyně jde ještě dál a vytvoří záběr, příznačně nazvaný Portrét muže, který primárně erotický objekt povyšuje na objekt estetický: je na něm detail části oroseného mužského pohlaví. Je to jedna z nejpůsobivějších a nejkrásnějších fotografií výstavního souboru, a myslím, že sám fakt, že je prosta jakékoli obscénnosti, že totiž zobrazuje pohlaví se stejným zaujetím, jako by zobrazovala třeba ušlechtilý tvar vázy, je dokladem o autorčině talentu. Sářin smysl pro estetiku je vůbec překvapující; dokáže vytvořit nenaaranžované, působivé zátiší (Okno Janova ateliéru), zachytit milostnou scénu v pitoreskním prostředí otlučených zdí činžáku (Žižkov) i vyrovnanou, téměř anticky vyznívající krásu (polooděná žena na kovových schůdkách, prohlížející si žárovku).

Sára vychází z tvůrčích principů Jana Saudka a většinou je i zachovává. Nepovrchní divák však brzy vysleduje její autorský a osobnostní vklad, který obsah snímků výrazově posouvá do poněkud jiné roviny. To je třeba případ fotografie Večírek, kde jsou v centru pozornosti dvě dobře stavěné nahé ženy, culící se na sebe z opačných konců jedné pohovky. V expozici jsou nadto i fotografie, které jsou oproštěny od jakýchkoli vlivů a nesou výhradně Sářin rukopis. Jedná se například o snímek nazvaný Sena, obraz plný senzitivnosti a impresionistického světla, na němž lidé – sekáč s kosou a žena v naději opřená o kmen stromu – jen doplňují symboliku vrcholícího léta a zároveň i života. Přitažlivost obrazu tkví především ve skutečnosti, že umělkyně tento námět pojala sice citlivě, avšak s téměř mužskou přímočarostí, jež jí nedovolila ani minimální sklouznutí do samoúčelné sentimentality.

Řekla bych, že právě tato vlastnost propůjčuje Sáře jistý nadhled, bez něhož by fotografie postrádaly ještě jinou důležitou esenci – vtip. Také proto nejsou její záběry jen prvoplánovou přehlídkou nahých těl. Umělkyně si jako objekty například vybírá i ženy, které svými proporcemi rozhodně nesplňují kritéria současného ideálu krásy. Jako by tím chtěla připomenout, že i přes někdy značně neurvalý diktát módních estétů mají příslušnice Evina pokolení stále blíže ke vzhledu pramáti rodu než k vyzáblým modelkám. Tyto ženy hrají na Sářiných obrazech roli bizarně svůdných objektů (Divoženky, Madona, dokonce i Soupeřky), jindy představují určitý sociální typ (Sbohem, Souboj, Trdlík), nikdy však autorkou nejsou zesměšňovány. Dalo by se dokonce říci, že ačkoli k jejím základním výrazovým prostředkům patří senzitivita (Dotek, Něha, Střed světa), vytváří originální typ vnitřně silné, nesubmisivní ženy, což je možná podvědomá projekce vlastní osobnosti. S tím jistě souvisí i způsob, jakým zobrazuje své mužské modely, a který vlastně jen převrací vztah umělec-muž – model-žena: laská citlivým pohledem jejich těla (a to i v případě, že obraz má vtipnou pointu, např. První rande), s chutí je aranžuje do různých rolí (Čistič bot, Povaleč), ale nikdy necítí potřebu si s nimi vyrovnávat účty.

Sára Saudková může mít ze své premiérové výstavy radost. K dobrému vyznění fotografií přispívá i jejich instalace společně se zajímavými plastikami Miloše Karáska v dobře osvětlených prostorách galerie. Autorka prokázala, že je schopnou fotografkou, která nadlouho nebude mít nouzi o nápady. Zrcadlí se v nich osobnost, která se při vymaňování z emočně i inteligenčně nízko nastavených hranic českého bulváru možná dožije problémů. Cesta, po níž se vydala, je však správná.

(Sára Saudková: ANDĚLÉ, SLEČNY A JINÁ ZVÍŘATA, Galerie Pyramida, Národní třída 11, Praha 1, po-ne 9-19, do 16. 12.)