Příběh drzého mladíka, který chtěl fotografovat velikány - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

3. července 2006, 00.00 | „Spisovatelé španělského jazyka začínají psát proto, aby jim dělal portrét Mordzinski,“ zažertoval jednou španělský prozaik Victor Andresco. Pravdou však je, že v Paříži žijící Argentinec Daniel Mordzinski (*1960) portrétoval snad všechny významné španělsky píšící literáty v Evropě i v Americe, mezi jinými i Gabriela Garcíu Márqueze a Jorgeho Luise Borgese. Právě Borges byl první Mordzinského „obětí“; jeho snímek fotograf pořídil roku 1978 při filmovém natáčení v Buenos Aires. I ten můžete vidět na výstavě v Institutu Cervantes v Praze.

Zmiňovaný portrét Jorgeho Luise Borgese je nejstarším artefaktem expozice a ukazuje, že osmnáctiletý mladík nebyl žádný amatér: jedná se sice o momentku, působí však stylizovaně jako záběr z poněkud hororového filmu. Světlo zde z absolutní tmy „vytahuje“ jen to nejdůležitější: umělcův profil se soustředěným výrazem, složené ruce, dále ukazující ruku kohosi mimo záběr a tajemnou skvrnu na stropě. Právě ve svých osmnácti letech se Daniel Mordzinski také poprvé představil světu jako fotograf výstavou v Paříži. A asi to nebyl propadák, protože když vzápětí nechal na telefonním záznamníku vzkaz svému obdivovanému autorovi Juliu Cortázarovi, že by ho chtěl portrétovat, spisovatel neodmítl. A literáti Mordzinskému učarovali. „Asi bych si vydělal daleko více peněz fotografiemi rockových zpěváků nebo hvězd telenovel,“ říká, „fotografovat spisovatele však spojuje mé dvě vášně – literaturu a kino.“ Sebeironicky si však pohrává i s myšlenkou, že je to určitá kompenzace za to, že sám pro psaní nemá buňky.

Velmi pěkná a dobře osvětlená výstavní síň Institutu Cervantes představuje kolekci sedmdesáti šesti portrétů osobností hispánské literatury. Těžištěm jsou snímky černobílé, které tíhnou spíše k výtvarné fotografii nebo k dokumentu, zatímco mezi barevnými najdeme nejvíc aranžovaných portrétů. Otázka stylizace je však v Mordzinského podání velice nejednoznačná, jak jsme ostatně viděli již na záběru Jorgeho Luise Borgese; fotograf nechává na divákovi, aby sám určil, co je ještě dílem okamžiku, a co už bylo naaranžováno. „Viděl jsem spoustu fotografů, kteří nevědí, koho fotografují. Daniela jsem naopak viděl číst i pátrat, znepokojovat se i dojímat, a teprve potom stavět před aparát ženu či muže, které mezitím poznal a kterým porozuměl,“ říká výstižně fotografův přítel, chilský spisovatel Luis Sepúlveda. Také většina z nás by dokázala jmenovat alespoň jednoho portrétistu, který neví, koho fotografuje, a tuto nevědomost nahrazuje vším, co mu přijde pod ruku: nesmyslnými pózami, prvoplánovými symboly, lacinou atraktivitou. Příkladnou ukázkou této tvůrčí rozpačitosti byla třeba výstava portrétů osobností české kultury Michala Tůmy ve františkánském klášteře na Jungmannově náměstí letos v únoru.

Mnohotvárnost Mordzinského snímků – od prostých momentek přes groteskně vypointované aranžované snímky až ke klasickému, výtvarně pojatému portrétu – je výsledkem toho, že si autor dal práci, aby zpodobňované osoby hlouběji poznal. Některé z nich osobně, jako například Sepúlvedu, s nímž se již léta přátelí (a který výstavu v Institutu Cervantes 20. června slavnostně otevíral), některé asi hlavně prostřednictvím jejich tvorby. Českému divákovi, který není znalcem hispánské literatury, proto možná uniknou některé souvislosti a symboly, jež Mordzinski vtělil do fotografií. O to více se však může soustředit na jejich originalitu, působivost a výtvarnou krásu.

O autorovi se nedá říci, že by byl experimentátor, ze snímků je naopak znát jeho respekt ke klasickým tvůrčím postupům. Těch se však otrocky nedrží, ale okoření je působivými výjimkami. Argentince Juana Josého Saera nechává zcela mimo zákony kompozice hledět do objektivu až u okraje snímku, jako by spíše náhodně přihlížel dětským cyklistickým hrám v zasněženém parku. Santiago Gamboa je jedinou zaostřenou postavou mezi rozmazanými stíny spěchajících lidí v metru, jako zjev, který sem zabloudil z jiné dimenze. To, na čem zprvu utkví divákovo oko na fotografii Antonia Gamonedy není on sám, ale fascinující průhled do nitra historického schodiště, po němž kráčí. Hlavu Luise Sepúlvedy zase najdeme až po chvíli ve stádu ovcí kdesi na pampě. Roberto Juarrez se na nás na výtvarně krásném snímku pátravě dívá malým průhledem ve dveřích, obklopených rostlinstvem.

Postoj Gabriela Garcíi Márqueze na kamenité pláži, snímaného ze žabí perspektivy, koresponduje se štíhlým majákem v dáli. Portrét Any Marie Matute v křesle proti polostaženým žaluziím zase vyzařuje smířenost a klid. Pohledná Kubánka Karla Suarez sedí v okně, za nímž není nic než obloha a moře, jako by tím symbolicky vyhlížela do svobody. Sergio Pitol stojí u hrubé zdi, ostře rozdělené na osvětlenou a ve stínu se utápějící část – právě na tomto snímku Mordzinski dokazuje, jak hluboko pod kůží má klasickou fotografii s její hrou světel a stínů a přísnými zásadami kompozice.

Expozice portrétů španělsky píšících literátů od Daniela Mordzinského nepochybně osloví i ty, mezi jejichž koníčky četba právě nepatří. Je to příležitost setkat se v oáze klidu Cervantesova institutu s neopakovatelným hispánským espritem, který z Mordzinského fotografií vyzařuje. A ještě něco: zatímco mnoho portrétistů si zakládá na tom, aby jejich snímky nesly pečeť jejich rukopisu, vystavující umělec má zcela jinou ctižádost, již velmi pregnantně vystihl ředitel institutu Iñaki Abada Leguina: „Jako by Daniel Mordzinski chtěl zmizet, jakmile osudově a definitivně sklapne spoušť jeho fotoaparátu, a dát vzniklé fotografii svobodnou a svébytnou identitu.“ Toto podřízení lidské ješitnosti umělecké výpovědi je právě to, co záběrům dodává neobyčejnou přitažlivost.

(Daniel Mordzinski: TVÁŘE SLOVESNOSTI – AUTOŘI Z OBOU BŘEHŮ, Institut Cervantes, Na Rybníčku 536/6, Praha 2, po-pá 13-18, vstup volný, do 27.9.)