Přijde smrt a bude mít tvé oči - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

3. července 2003, 00.00 | „Vůbec fotografii nerozumím – v technickém smyslu,“ řekl kdysi Mario Giacomelli (1925–2000). Tento nedostatek však nijak fatálně neprožíval. Ve své tvorbě totiž ponejvíce využíval intuici, empatii a cit pro syrovou krásu, která je kultivována právě sensitivním přístupem jejího objevitele. Kolekci snímků ze samého závěru lidského života považoval za nejdůležitější věc, kterou na poli fotografie vytvořil. Miloval však rovněž přírodu a prostý venkovský život, takže pořídil i neobyčejné záběry krajiny, portréty, scény zaniklého světa tradic.

Giacomelliho cesta k fotografování byla značně klikatá. Už ve třinácti letech nastoupil v tiskárně, protože ho fascinovaly nejrůznější možnosti sázení písmen. Jeho pouť k nalezení vlastní tvůrčí výpovědi pokračovala přes malířství a poezii, až konečně ve svých sedmadvaceti letech vzal do ruky fotoaparát. Impulsem k tomuto kroku byl silný existenciální zážitek – obraz pomalého zániku člověka ve starobinci v rodné Senigalii, kde Giacomelliho matka pracovala jako pradlena. Začínající fotograf zde z touhy po autenticitě dokonce pobýval nějaký čas bez aparátu, aby se přizpůsobil prostředí a porozuměl mu. Série snímků, nazvaná „Přijde smrt a bude mít tvé oči“, mu vynesla první uznání kritiky.

Dalším životním i uměleckým mezníkem byl pro Maria Giacomelliho tříletý pobyt v semináři začátkem šedesátých let, kde vytvořil cyklus „Nemám ruce, které by mi pohladily tvář“, zachycující seminaristy v okamžicích každodenního života. Lidský úděl mezitím dokumentoval v sériích portrétů členů své rodiny, na nichž nezakrývá, že pochází z velmi chudé vrstvy, a v cyklech: „Scanno“, věnovaném „pohádkovému městečku, kde žijí prostí lidé“, „Apulie“, kde zachytil typickou scenérii tradičního italského venkova, a „Lurdy“, jež uchvacují tragikomickým, a přece citlivým pohledem na hromadnou naději u poutního místa.

Pražská výstava představuje výběr snímků ze všech těchto cyklů, které jsou součástí celkového počtu 249 fotografií z let 1955-1999, jež Mario Giacomelli věnoval rodné Senigalii. A ještě více. Svou fascinaci proměnami zemědělské krajiny, ale i varování před bezohlednou exploatací přírody člověkem vtělil do sérií „Příběhy země“ a „Krajina – poslední období“. Abstraktní vize tvořené odpadky či sutí a dráty uprostřed idylické krajiny zobrazil v „Pohádce“, a imaginace, inspirované opět lidskými osudy, nazval „Spoon River“. Jedná se výhradně o černobílé fotografie, jejichž rozměry oscilují zhruba mezi 30x40 a 50x60 cm.

K nejcharakterističtějším prvkům umělcovy techniky patří rozostřenost, dosažená zejména pohybem kamery, hrubě zrnitý tisk a ostrý rozdíl mezi světlem a stínem. V případě krajin, které jsou bez výjimky zabírány z ptačí perspektivy, vedou zrnitost a přehnané světelné nuance ke zdání, jako by se již nejednalo o fotografii, nýbrž o grafiku či basreliéf. Terénní nerovnosti, rozbrázdění krajiny, různé odstíny půdy i vegetace, cesty i stavby, to vše se na Giacomelliho snímcích mění v abstraktní koláže, na nichž důležitou roli hrají kompozice tvarů, linií a ploch. Nejedná se však o žádné nezúčastněné experimentování. Právě naopak, je z nich cítit – pro mladší generaci až těžko pochopitelné – zaujetí pro půdu. Skoro se chce věřit, že Giacomelli zná i její chuť a vůni. „Nemám schopnost přírodu měnit, ale mám schopnost ji vnímat a vidět, vidět moře jako zemi“, říká.

Autor se v kterémsi interview ke konci života přiznal, že už jistou dobu odmítá fotografovat osoby: „Jsou tam sice jako odrazy v poetických příbězích, ale nedokážu si ani představit, že bych byl jedním z těch, co dokumentují dnešní běh světa, protože se mi tenhle svět často hnusí.“ I když z dalšího rozhovoru vyplývá jistá Giacomelliho přecitlivělost vůči realitě, která už dávno neuznává staré ctnosti, dá se říci, že skutečný dokument v jeho tvorbě nenajdeme. Například zmiňovaný cyklus o lidech na konci života se od reportáže výrazně odlišuje nejen vynikající stylistickou intuicí, ale zejména hlubokým prožitkem a schopností porozumět lidské přirozenosti. Jeho výsledkem je obraz, který neotřásá a nešokuje, nýbrž důstojným a citlivým způsobem nabízí úvahu o ceně, kterou každý z nás musí za svůj život zaplatit. „Starobinec jako země? V podstatě v tom nevidím rozdíl,“ neodpustil si autor srovnání obou klíčových témat své tvorby. „Všechno stárne. Zásadní rozdíl však pocítíme, když si uvědomíme, že člověk umírá, ale příroda žije dál.“

Výstava fotografií Maria Giacomelliho je skutečně nevšedním zážitkem. Zaujme opravdovost autorova pohledu, idealismus, hluboké zaujetí fotografovaným námětem a jeho pochopení, civilnost a neokázalost obrazů v protikladu se silným účinkem, který vyvolávají. Jako by z nich zaznívalo krédo jejich tvůrce: „Jaký smysl mají určité módní směry, když se nejdřív nezeptáš sám sebe, kdo jsi, co chceš, co hledáš a co chceš najít?“

(Mario Giacomelli: FOTOGRAF, kaple Italského kulturního institutu, Vlašská 34, Praha 1, vstup volný, do 19. 7.)