Příliš mnoho erotiky a ukradená kasička - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

15. srpna 2003, 00.00 | Obavy, že jsou fotografie příliš erotické na důstojné prostory Staroměstské radnice, a potom kasička, ukradená právě v těchto důstojných prostorách přímo při vernisáži jen pro zvané, předznamenaly odstartování výstavy Dany Kyndrové k třicetiletí její fotografické činnosti. Tyto bizarní příhody však nic nemění na síle výpovědi a působivosti, které snímky této originální vypravěčky lidských osudů vyzařují.

Dana Kyndrová (*1955) – vedle Markéty Luskačové a Dagmar Hochové - jasně patří do souhvězdí tří vynikajících českých autorek, jejichž tematické těžiště leží v humanisticky orientované fotografii. Rozsáhlá výstava, „Žena mezi vdechnutím a vydechnutím“, kterou Kyndrová uspořádala na Staroměstské radnici, obsahuje 120 černobílých snímků. „Ženy nejsou rozhodně mé životní téma,“ předem ale upozorňuje. Výstava vychází ze stejnojmenné knihy, kterou loni na podzim vydalo společně s autorkou nakladatelství Kant, a rozdíl spočívá hlavně v počtu snímků – publikace jich obsahuje jen 96, neboť zbylých čtyřiadvacet obrazů vzniklo až po jejím vydání.

Tvůrkyně přiznává, že o projektu s tématikou života ženy začala uvažovat až roku 1993 (tedy zhruba dvacet let po vytvoření nejstarších fotografií, které jsou v expozici) v souvislosti s nabídkou na poskytnutí stipendia ve Švýcarsku. Výsledkem byl vznik cyklu, konfrontujícího osudy českých a švýcarských žen, který byl jako první autorčina výstava na „ženské“ téma představen v Praze o rok později.

Expozice námětově kopíruje život: začíná hledáním vztahu a mateřstvím, a přes další peripetie, jimiž jsou například víra či erotika, se propracovává až k samému závěru – stáří a smrti. Většina snímků byla pořízena v České republice, další pak ve Švýcarsku, Německu, Francii, Velké Británii, Rusku, Polsku, Estonsku, na Slovensku a na Ukrajině. Právě tady, na východě, lze podle autorky ještě zachytit skutečný život, neboť lidé jsou zde otevřenější a své soukromí si zatím tak úzkostlivě nechrání. Připomeňme si v této souvislosti cyklus neobyčejně autentických a silných fotografií z Podkarpatské Rusi, který dokazuje nejen toto, nýbrž i schopnost tvůrkyně získat si důvěru místních obyvatel. Náš někdejší východní soused fotografku ostatně stále zajímá, a jejím plánem pro blízkou budoucnost je vytvořit paralelu reálií bývalého Sovětského svazu a současného Ruska.

To, co mě na autorčiných fotografiích fascinuje, už vyjádřil Jiří Hůla z Lidových novin, a to tak výstižně, že se pod jeho výrok mohu jen podepsat: „Dana Kyndrová má velkou schopnost vcítění, ale s hrdinkami momentek se většinou neztotožňuje.“ Tato civilnost a jistá noblesa pohledu spolehlivě povyšuje autorčiny práce nad to, čemu se pejorativně říká „ženské fotografování“. Hýření sentimentem a samoúčelné rozmělňování typicky ženských témat, jakým je kupříkladu mateřství, rozhodně nepatří mezi její výrazové prostředky. K tomu přistupuje dobře dávkovaný smysl pro humor spíše suššího typu a neomylný cit pro vyhmátnutí pointy. Ať je zpodobňovaný námět jakýkoli, Kyndrová jej nikdy nezjednodušuje na pouhou senzaci, a také divákovi nevěší na nos své stanovisko, nýbrž jej přiměje k zamyšlení. Velikost jejího talentu se asi nejvíce projevuje právě v oné decentnosti, s níž působivě a přitom osobitě dokáže vyjádřit cokoli – od porodu přes scénu z průvodu homosexuálů až po bezvýchodnost situace osobnostně zdevastovaných starých lidí v tzv. domově důchodců. „Spatřené události očišťuje, mění v podobenství,“ říká rovněž Jiří Hůla.

Pokud bych měla ze skutečně kvalitně připravené, rozsáhlé expozice, která vyžaduje nepolevující vnímavost a nutí člověka vracet se k předešlému, vyzdvihnout něco, co mne osobně zaujalo, pak by to byly asi snímky, týkající se dvou (zdánlivě) opačných pólů života ženy: víry a erotiky, a pak též práce. A sice proto, že religiozita a vše, co s ní souvisí, pro fotografku nepředstavuje mrtvý folklór nebo cosi odosobněného, k čemuž je nutné vzhlížet s posvátnou úctou, ale kus, součást života. Dívka v bílých šatech a svetříku na snímku ze Žarošic není zjevem z romantické prózy předminulého století, nýbrž obyčejnou, v jádru moderní ženou, pro niž je zpověď sice svátečním, ale zároveň nijak výjimečným aktem. Stejně tak záběry žen z nočních klubů neukazují nemravná monstra. Dokonce i snímky, odvážnějším způsobem zachycující erotické produkce, nelze považovat za nic jiného než za soustředěný ale střízlivý pohled dokumentaristy.

A pak – ženy pracující: ve fabrikách, u pásu, v dolech, hutích a těžkých provozech. Ty, které komunismus léta oslavoval jako hrdinky, a docílil tím jen jejich znevážení. Po revoluci zmizely jako fantóm … ale ony tu stále jsou! Jen se ocitly stranou pozornosti manipulátorů, kteří si pro své cíle našli další, atraktivnější, ovšem neméně bezmocné oběti: třeba missky či televizní moderátorky. Fotografie továrenských dělnic a žen u strojů, které Kyndrová pořídila, vypovídají o jejím mimořádném talentu snad ještě víc než ty ostatní. Jedná se o výtvarně krásné momentní snímky, jež mají na rozdíl od povrchních agitek reálsocialismu výpovědní hodnotu i hlubokou symboliku. Ženy na nich nejsou obětující se údernice, nýbrž živí lidé.

Ačkoli se Dana Kyndrová ve své jubilejní expozici zdánlivě věnuje především ženě a jejímu osudu, ve skutečnosti se vyjadřuje ke všemu, co je vlastní člověku. Je vnímavou, citlivou ale nesentimentální, distinguovanou pozorovatelkou života, jehož krásné chvíle oslavuje spíše zdrženlivě, neboť ví, že budou vzápětí zákonitě vystřídány dny všedními. Okamžiky pohnuté však nezveličuje, snaží se je vidět jako běh světa. Život, jaký skutečně je.

(Dana Kyndrová: ŽENA MEZI VDECHNUTÍM A VYDECHNUTÍM, Křížová chodba a Rytířský sál Staroměstské radnice, Staroměstské náměstí, Praha 1, vstup 60/30, do 7. 9.)