Pro krásné oči Jágrovy milé - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

fotografie jagrova

fotografie jagrova

16. září 2005, 00.00 | Výstava se sice jmenuje Cuba, skutečná Kuba (ostrov) však na fotografiích funguje pouze jako pozadí. Všech dvacet snímků je totiž exhibicí modelky Andrey Verešové, která zde pózovala fotografovi Romanu Slukovi pro kalendář. Máte-li slabost pro „glamour“ styl, nenechte si ujít záběry sexy přítelkyně Jaromíra Jágra s černými gentlemany, stejně černými pionýry, mojitem a červenookou rybou, a to v Gallery Art Factory na Václavském náměstí.

„Jsem fotograf samouk,“ píše o sobě na svých stránkách Roman Sluka (*1970) a prozrazuje, že se svým středoškolským vzděláním pracoval několik let jako manažer v obchodní firmě. Profesionálním fotografem je nicméně od roku 1997, když předtím během samostudia údajně přečetl nespočet odborných publikací a v ateliéru i v exteriéru vyzkoušel řadu fotografických technik. „Dílem náhody a štěstí“ začal pracovat pro významné klienty; jako příklad uvádí časopisy Max, Esquire, Playboy, výrobce bižuterie Preciosa, luxusní italskou obuvnickou firmu Gianni Bravo, produkční agenturu Positano či vydavatelství kalendářů OTK Kolín. Sluka rovněž informuje, že založil obchodní značku Exciting Illusions, pod kterou prodává své fotografie časopisům,mobilním operátorům a jiným, zejména zahraničním klientům.

Vida ho, samouka. „Díky komerční úspěšnosti Exciting Illusions, jsem si mohl dovolit financovat to, co mě baví a čím bych se chtěl především prezentovat,“ říká dále Sluka. A dodává, že se rozhodl „zprodukovat projekt ve stylu fashion/beauty“. Mělo se jednat o práci s nějakou atraktivní, mediálně známou modelkou, jež by byla dostatečně tvárná, aby vytvořila pokaždé jinou atmosféru. A tak vznikla kolekce fotografií Andrey Verešové na „Ostrově svobody“, jehož unikátnost a jedinečnost měla podle autorových úvah záběrům dodat ještě větší hloubku. „Fotky jsou zároveň jakýmsi podáním svědectví současné Kuby, jejích obyvatel, kouzla a nepřekonatelné atmosféry,“ přislíbil.

Realizační tým, složený navíc z vizážistky a stylistky v jedné osobě, její asistentky, asistenta autora a produkčního, pracoval na Kubě celkem šest dní, z toho po dvou dnech v Havaně, jejím okolí a ve Varaderu. Jedině tím snad lze omluvit povrchnost fotografova pozorování, které se mimo jiné projevilo v konstatování, že domorodci byli „vysmátí a nevystresovaní“ (návštěvníci ze Západu přece v totalitních dobách také hlásili, že v ČSSR lidé nehladovějí), pionýrská uniforma dětí že je v kombinaci s jejich čokoládovou pletí „nářez“, a že nejhorším zážitkem vlastně bylo napětí pouhých 110 voltů v krásném hotelu v centru Havany. Skutečnou perlou je pak autorova informace, že „díky politickému režimu je na Kubě velmi bezpečno, lidé jsou velmi vstřícní a děti velmi ukázněné.“

Proč ten dlouhý úvod? Kdyby byl Roman Sluka neinzeroval „svědectví“ o Kubě a udělal ničím nekomplikovanou reklamu půvabu Andrey Verešové, bylo by to čestnější. Zchátralé fasády, moře, a nakonec i lidé jsou totiž v tomto projektu pouhou stafáží, s níž mají ladit nebo kontrastovat modelčiny ladné křivky. Prostě nic víc ani míň. Za „svědectví“ přece nelze považovat sirénu, nořící se z vln s exotickou rybou, nabodnutou na oštěpu (harpuně!), ani divu v oslnivě růžové, opírající se se sklenicí v ruce o vrak amerického auta před barem Bodeguita. I v kombinaci s domorodými zevlouny či ošátkovanými pionýry je profesionální kráska - modelka přece jen stále bytost z jiného světa.

Vzato z jiného pohledu, vytvořil Sluka celkem velmi slušnou kolekci ve stylu módní fotografie. Jedná se o dvacet převážně barevných fotografií rozměru 80 x 120 cm (pouze jedna má 150 x 100 cm), na nichž se poctivě snažil o námětovou pestrost. Variace na jedno téma si však možná mohl ušetřit, protože jednotlivé záběry se pak od sebe příliš neliší. Příkladem je právě zmíněná Bodeguita, kde u Andrey Verešové se sklenicí a bez bot, či bez sklenice a s botami, nevidím velký rozdíl. Exotické prostředí autorovi rovněž poskytlo možnost experimentovat s barvami, čehož bezezbytku, někdy i trochu marnotratně, využil. Sluka umí fotografii vystavět, dát jí jednoduchou a přitom rasantní koncepci, oprostí ji od zbytečných a odvádějících detailů. Dobře se mu daří kombinace přírodního světla (západ slunce) se zábleskovým, která není násilná. Modelka mu byla tvárnou partnerkou, jejíž netuctový zjev mohl pokaždé s úspěchem využít na několik způsobů.

Jedná se tedy o typické komerční fotografie, jimž je dovoleno mnohé, dokonce i balancovat či překračovat hranice kýče. Tomu se nevyhnul ani Roman Sluka, i když ho snad omlouvá výběr destinace, kde fotografování probíhalo – kýč prostě k exotice patří. Stylizace není nijak hlubokomyslná, některé záběry jsou ale vysloveně působivé (Party´s Over, La Habana, No parqueo). Nejvyšší známku bych udělila za technickou dokonalost, která plně odpovídá nárokům špičkové módní fotografie.

Epilog: I přes úžasný pocit bezpečí, které na Kubě „díky“ politickému režimu panuje, potkalo autorův tým překvapení na závěr: „Z Havany, byť řádně odbaveno, nepřišlo zavazadlo s veškerou technikou. Dodnes se nikde nenalezlo.“

(Roman Sluka: CUBA, Gallery Art Factory, Václavské náměstí 15, Praha 1, po-pá 10-18, vstup 50/25, do 15.10.)