Proč věřím Gabriele Čapkové - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

28. srpna 2003, 00.00 | Pustí-li se fotograf cestou sociálního dokumentu, nemá to nikdy jednoduché, ačkoli by se zdálo, že na tom, chodit po ulici a mačkat spoušť, není nic těžkého. Naopak: záběry musejí jít do hloubky, vypovídat. Jalovost a prvoplánovost se zapovídá. Na otázku, kam až smím zajít, co všechno je ještě v rámci etiky, si ale musí odpovědět každý sám. Gabriela Čapková je srpnovým hostem virtuální World Webphoto Gallery. Pomocí osmadvaceti černobílých fotografií nás zve do světa, který nevnímáme, dokud s ním sami nejsme konfrontováni.

Přiznám se, že na výstavy autorů, zabývajících se tímto žánrem, zejména, pokud příliš neznám jejich tvorbu, chodím se smíšenými pocity. Několikrát se mi stalo, že všechny ostatní vjemy ze záběrů přebila fotografova touha šokovat, vzbudit divákův zájem za každou cenu, a to prostředky někdy hodně lacinými. Namátkou vzpomenu na folklórní sentiment jedné fotografie, charakterizovaný již jejím názvem: Matka utěšuje své dítě, otec opět propil celou výplatu. Opakem je nezúčastněně chladný pohled, který z logiky věci musí uvíznout na povrchu.

Můžeme se jen domnívat, jak velkou roli sehrál u Gabriely Čapkové (*1957) fakt, že je žena, v okamžiku, kdy se rozhodla věnovat se právě sociální dokumentaristice. Její snímky jsou každopádně žensky citlivé, avšak zároveň decentní a divákovi se nepodbízející, nepřetékající falešným sentimentem. Výrazově má dle mého blízko k Dagmar Hochové. Stejně jako ona dokáže dát svým fotografiím pravdivost, civilnost, zdravou empatii i jemný humor.

Výstavní soubor nazvaný „Ejhle, člověk“ obsahuje 28 černobílých fotografií lidí, které dynamická a na výkon orientovaná společnost vyřadila ze svého středu: starých a mentálně postižených. Ti i oni žijí v uzavřeném světě, kde hodně záleží na těch, kdož se o tyto enklávy starají: zda jsou to jen pečovatelé a vychovatelé, nebo jestli dokážou ve svěřencích vidět i své bližní, individuality. Čapková k nim přistupuje právě takto – zajímá se o životní příběhy fotografovaných, má pochopení pro jejich hendikep a zároveň dokáže ocenit vše, čím překračují svůj pomyslný stín.

„Prožíváš nové, často až neuvěřitelné příběhy lidí, které fotíš, snažíš se jim porozumět, vystihnout a podpořit jejich osobnost,“ říká o tom sama autorka, která vystudovala užitou fotografii na grafické průmyslovce a později absolvovala FAMU, kde byl jejím pedagogem sběratel lidských příběhů, profesor Ján Šmok. Zřejmě pod jeho vlivem se Gabriela Čapková začala od roku 1983 výrazně přiklánět k sociálnímu dokumentu, kde zanechala výraznou tvůrčí stopu: například se koncem osmdesátých let fotograficky podílela na publikaci o problémech rodin s mentálně postiženým dítětem, roku 1998 zase stála u vzniku filmu M. Pátka „Můj čas mi měří déšť“, který se vyrovnával s diagnózou rakoviny u dětí.

Osobně věřím tomu, že práce na sociálním dokumentu autorce poskytuje srovnání, jehož prizmatem pak vidí vlastní problémy jako marginální a víc si váží darů života. S tím koresponduje její přístup k fotografovaným, který lze vyčíst ze snímků. Doprovází je vlastními komentáři, které mají divákovi přiblížit zachycené dění, ale vždy zůstává decentně v pozadí. Nevnucuje svůj názor, neironizuje chování svých modelů, ani k nim shovívavě neshlíží. Brát lidi, jací jsou, je těžké, ale pro Gabrielu Čapkovou to zřejmě nepředstavuje žádný problém.

Fotografický rukopis autorky by se dal lakonicky charakterizovat jako úsporný, a pokud by si toto spojení neprotiřečilo, rovněž jako nápadně neefektní. Zdá se, že mačká spoušť se stejnou nekomplikovaností, jako když se dívá kolem sebe. Jeptiška na jejím snímku není ctihodná světice, ale obyčejná, trochu unavená starší žena, nepohodlně sedící na dětské stoličce. Je ale zajímavé pozorovat, jak z živné půdy tohoto věcného, soustředěného pohledu roste hluboce jímavý, křehký prožitek, okořeněný nenápadnou člověčinou, směsí porozumění, citu a tolerance. Asi nejzřetelněji to ukazuje snímek č. 19, jehož působivost ještě zvyšuje výtvarná krása: ač se lidé s Downovým syndromem nemohou poměřovat běžnými estetickými kritérii, viděla autorka takto postižené fotografované děvčátko jako půvabné – a my s ní.

Gabriele Čapkové a jejím fotografiím věřím. Obor, který si kdysi vybrala, rozhodně není z těch, které tvůrci „vydělají“ na slavné jméno. Pro ni jsou však evidentně důležitější jiné pojmy – radost z tvorby, vztah k lidem, které fotografuje, pocit naplnění …

(Gabriela Čapková: EJHLE, ČLOVĚK, World Webphoto Gallery na adrese www.wwg.cz, v hlavním sále do 3. 9., pak ve stálé expozici)