Průměrností ke slávě - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

vystava

vystava

17. prosince 2004, 00.00 | Tak by se dala v krátkosti charakterizovat profesní dráha jednoho ze současných „módních“ fotografů, dvorního zobrazovatele hvězd zářících i pohaslých, Jakuba Ludvíka. Jeho styl tvorby i image by mohly být námětem ke studii o tom, jak se člověk s průměrným talentem může stát známějším než většina jeho prokazatelně nadanějších kolegů. Ludvíkovy portréty nyní ve svém showroomu vystavuje firma Linea Pura.

Jakub Ludvík se zařadil mezi několik českých fotografů, od nichž mít portrét považuje za věc bontonu mnoho českých celebrit. On sám se na ně ostatně také specializuje. Rozhovor s ním, zvláště, pakliže zveřejňuje některé z umělcových vtipných bonmotů („dobrá fotografie je jako dobré milování“), je zárukou, že toto číslo bulvárního periodika se bude prodávat. Nu co, namítnete, lid si to žádá, žádá si podívanou na slavné a bohaté, s jejichž osudem se může v duchu ztotožnit, i je nahlas odsuzovat; proč mu ji tedy nenabídnout?

Je to dobrý kalkul. Stejnou cestou se již vydal nejeden umělec. U nás například kdysi Jan Langhans, ve žhavé současnosti třeba Ondřej Pýcha, Herbert Slavík, Jadran Šetlík, či právě Jakub Ludvík. Posledně jmenovaný sice má daleko do prázdnoty a kýčovitosti, jež vane z Šetlíkových barevných podobizen bez vůně a zápachu v honosných zlacených rámech, zároveň notně kulhá za úrovní Herberta Slavíka. Ten si tento malý výlet do zářivých světel ramp může dovolit hlavně proto, že je skutečným mistrem svého řemesla, navíc obdařeným tím, co z řemeslníka činí umělce. O čemž svědčí mimo jiné fakt, že se prosadil jiným žánrem, než fotografováním hvězd. Pro Jakuba Ludvíka to neplatí, a bohužel i jako řemeslník je průměrný.

Zná však zlaté pravidlo, podle něhož celebrita na snímku už zaručuje pětasedmdesát procent úspěchu. K tomu přidává černobílou fotografii (je přece „umělecká“!). Navíc barevně už fotí známé osobnosti kdekdo. Pak použije ještě nějaký ten efekt a symbol, a portrét je na světě. Pokud se rozhlédneme právě v showroomu firmy Linea Pura, můžeme si celkový dojem udělat hned. Zdá se, že všechny „hlavy“ jsou stejné. A to zde přitom najdete tak odlišné osobnosti jako například Zitu Kabátovou a Petra Vichnara, Janu Švandovou a Stanislava Grosse, Věru Chytilovou, Jiřího Suchého, apod. Jenže podobizny v sobě nemají žádnou charakterističnost. Zaujmout by přece měly i člověka, který je vidí úplně poprvé, a vůbec neví, o koho se jedná (a stejně by se to nedozvěděl, protože na popiscích ledabyle přilepených na rám fotografií, je pouze jméno autora). Vyzařování osobnosti Ludvík nahrazuje všelikými efekty (třeba „umělecký“ ostrý kontrast světla a stínu) nebo symboly.

Všichni víme, že Adolf Born horuje pro monarchii, proto je do pozadí umně vkomponován obraz stařičkého mocnáře. A aby už bylo úplně všem jasné, o koho že jde, vloží se umělci do rukou jeho vlastní, poněkud rozverné dílo. Jiří Suchý je zase veselá kopa, takže se prostě musí chechtat. Vypodobnit Jiřího Stivína bez placaté čepice a flétny už by byl skoro zločin. Jana Švandová je, jak známo, sexy, tudíž musí mít – damned! – vidět alespoň podvazek. Trochu mi to připomnělo dřívější zobrazování svatých, kde byl každý příslušník křesťanského nebe okamžitě k poznání podle příslušného atributu – svatý Florián s hořícím domem, svatý Jiří s drakem, Máří Magdaléna s lebkou, a tak dále.

Jenže co s těmi slavnými, kteří žádný rozmar nemají? Jakub Ludvík názorně ukazuje, jak na to. Vezme třeba Yvettu Simonovou, posadí ji do rohu mezi nějaké trubky, a jednou ji nechá křečovitě zašklebit, podruhé jí vrazí na hlavu kšiltovku. Ta fotografie je skutečně po všech stránkách ošklivá. Nebo využije efektu zrcadla a zvěční se s Věrou Chytilovou sám. Háček je ale v tom, že neostrý je on i Chytilová v popředí, takže snímek působí ploše a svou kompozicí navíc neuspořádaně. Jinak celkem nezávadný portrét mladého televizního sportovního reportéra má zase příliš tmavý obličej; zkrátka i s protisvětlem se to musí umět.

„Nasekat“ snímky celebrit nebo udělat portréty, na nichž je i hvězda především osobností, sama sebou, je velký rozdíl. Při této příležitosti vzpomenu jméno francouzského fotografa André Villerse, který nezapomenutelným způsobem zvěčnil Pabla Picassa. Byli dlouholetí přátelé, a Villers měl tudíž hromadu příležitostí i času, aby vytvořil skutečně kvalitní záběry. Jenže to chce ještě něco jiného – schopnost intuice a empatie. Nevidět celebritu jenom zvnějšku, ale trochu proniknout i do jejího nitra. A to se bohužel nedá naučit, to je dar od pánaboha.

Na samý závěr zmíním ještě tři koláže, které fotograf vytvořil společně s akademickým malířem Miloslavem Hlaváčkem. Výběr známých tváří, jež pro ně byly použity, opět hovoří za vše: Michael Kocáb (se svými warholovskými stylizacemi), Jiří Bartoška (s typickou cigaretou a brýlemi na čele) a – Standa Gross (se známým „chlapeckým úsměvem“)! Malířova role zde spočívala v tom, že Ludvíkovy fotografie rozverně počmáral; premiérovi například přičaroval brýle, knír a paruku se rtěnkou. Že by reflexe současné politické situace?

(Jakub Ludvík: PORTRÉTY ČESKÝCH CELEBRIT, showroom Linea Pura, Klimentská 48, Praha 1)