Rakousko tradiční i hravé - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

3. října 2008, 00.00 | Jako „obyčejné pohledy na neobyčejně krásnou zemi“ charakterizuje Dušan Špička své fotografie z Rakouska, které v současné době vystavuje v Rakouském kulturním fóru v Praze. A skutečně, Rakousko je natolik fotogenická země, že snad jakékoli zmáčknutí spouště musí přinést krásný obrázek. Také Dušan Špička má ve výstavní kolekci několik takových, které bychom snadno zaměnili s fotografií z kalendáře. Jeho repertoár je však naštěstí širší a zejména tam, kde se pustí i do abstrakních pohledů, překvapivě zajímavý a vynalézavý.

Mám na mysli především snímky architektonických detailů, například částí hangárů. V kolekci jsou zastoupeny hned dva a každý má naprosto jiné vyznění. Zatímco černobílý záběr se soustředil na zajímavou střešní konstrukci, sbíhající se v jakousi plochou spirálu, druhý, barevný pohled zachycuje geometrické tvary jiné prosklené střechy se zajímavým průhledem na řídicí věž. Další působivý záběr se Špičkovi podařil při nasnímání moderní prosklené fasády z žabí perspektivy, kde dokázal bezezbytku využít výtvarných možností, jaké mu nabídlo zrcadlení, světelné odlesky ve skleněných tabulích i stroze geometrické formy vlastní budovy.

Tyto výtvarně pojaté záběry moderní architektury mají nádherný pendant v pohledu do tzv. sklípkové klenby v kterémsi salcburském chrámu. Právě na něm Dušan Špička dokazuje, že krásu starobylého interiéru dokáže vystihnout i jinak, než běžným pohledem od dveří chrámu k oltáři, jak letmo činí většina turistů – a mnohem působivěji. Právě z této fotografie cítíme a můžeme i jako diváci prožít vzdušnou majestátnost architektury gotického období, které se více než kterékoli před ním i po něm vzpínalo k nebesům. O kousek dále vystavovaný snímek interiéru barokního chrámu ve St. Florianu se neodlišuje jen tím, že zobrazuje architekturu mnohem mladší, ale právě i tradičně pojatým pohledem dveře-oltář, která jej poněkud odosobňuje a zařazuje mezi stovky dalších podobných pohledů. Navíc trpí i světelnou nevyvážeností, která je nejvíce patrná v hodně tmavé spodní části.

Skutečnými skvosty výstavy jsou dvě fotografie vodopádů. První z nich je natolik barevně úsporná, že na první pohled působí jako černobílá. Tím více se však může divákovo vnímání soustředit na ohromující efekt vodních mas, po staletí padajících z výše mezi temné skály. Celek působí i díky světelným podmínkám spíše podmračeného dne téměř démonicky. Dalo by se říci i dramaticky, čímž bychom mohli poukázat i na mnohé další Špičkovy fotografie, které zdařile využívají kontrastů těžkých oblaků a přízračného světla k vyvolání atmosféry skutečně dramatické. Není to náhoda. Dušan Špička totiž vystudoval Střední průmyslovou školu filmovou v Čimelicích, která „dodávala“ českému filmu například kameramany či jiné profese, u nichž se smysl pro filmovou dramatičnost předpokládá. Jistým způsobem se to odráží třeba i na dvojici snímků vzájemně kontrastujících kavárenských zahrádek: zatímco na první fotografii se opuštěné stoly a židle probudily do mlhavého a deštivého říjnového rána a jen rozvěšené ozdoby dávají tušit, že tu bývaly i veselejší časy, druhá zahrádka je zalitá sluncem a očekává první hosty. Malý příběh, chcete-li, který má ještě jednoho společného jmenovatele: jezero.

Jezero či alespoň řeka je pro Dušana Špičku dalším zdrojem inspirace. Evidentně se opájí tím, co doma nenajde: průzračnou hladinou, obklopenou dvoutisícovkami. A vodu divákovi servíruje hned na několikerý způsob: jako prvek na krajinné fotografii i jako součást výtvarně pojaté fotografie (znamenitý a velmi prostý záběr na loďku seshora, nostalgie starého přístaviště). Objeví se i na snímku, u něhož divák trochu tápe, kam jej zařadit: pohled na jezero u přístaviště půjčovny loděk by mohl být krajinářskou fotografií, při troše dobré vůle však i žánrovým obrázkem, k čemuž svádí ležící dalmatin v popředí. Bohužel snadno přehlédnutelný, neboť ležící ve stínu. Podobně rozporuplné pocity jsem měla před záběrem ze srazu motorkářů v Halstattu. Tady autor zřejmě udělal jeden záběr od boku a spěchal dále; snímek je jedna velká změť naleštěných strojů bez ústředního motivu, který by byl jakýmsi záchytným bodem pro divákovo vnímání a zjednal mu v situaci pořádek.

To je však jen drobná vada na kráse expozice, která má další vrchol v podobě několika snímků z Vysokých Taur. Ačkoli zřejmě všechny vznikly v rozmezí několika málo hodin a za téměř identických světelných podmínek, má každá fotografie vlastní atmosféru i celkové vyznění. Milovníky klasických „heckelovských“ snímků jistě zaujme zvláště černobílá kompozice horských vrcholů.

Dušan Špička v současné době působí jako ředitel Regionálního muzea v Teplicích, které se mnohým z vás připomene naprosto nefotograficky: právě zde byl před pěti lety iniciován výzkum významného teplického nálezu, lebky české královny Judity. Fotografování se věnuje velice intenzivně a své snímky několikrát vystavil doma i v zahraničí. Kolekce zhruba čtyřiceti tisků většího formátu, nazvaná Rakouské imprese, kterou můžete shlédnout do 31.10., splňuje, co si autor předsevzal: totiž ukázat půvaby rakouské krajiny i architektury. Nadto zaujme překvapivými úhly pohledu, smyslem pro abstraktní zkratku i nečekanými obrazovými hříčkami a kombinací obého (dlažba z písmen). Pohled na fotografie zcela určitě potěší nejen ty, kdo si Rakousko oblíbili jako turistickou destinaci.

(Dušan Špička: RAKOUSKÉ IMPRESE, Rakouské kulturní fórum – 1. patro, Jungmannovo nám, 18, Praha 1, po-pá 10-13 a 14-16, vstup volný, do 31.10.2008)