Roň slzy, Usámo - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

22. února 2002, 00.00 | Nejmocnější muži světa spřádají svoje lehce, středně i značně pokálené sítě kolem českého umělce Jiřího Davida! Loni tento člen skupiny Tvrdohlavých protestoval proti zlořádům světa obrovskou trnovou korunou z neónů, co proti přesile pohlavárů udělal tentokrát? Rozplakal je!

Někdy se mi přihodí, že okamžitě, jaksi zcela intuitivně, naleznu společný jazyk s neznámým člověkem. Nebo si udělám názor na nějakou událost, ačkoli bližší souvislosti mi zůstanou utajeny. Naopak jindy dlouho, v jistých případech zcela bezvýsledně, tápu, ačkoliv se mi dostává až polopatických návodů k pochopení.

V posledně jmenované situaci jsem se ocitla zcela nedávno při návštěvě výstavy Jiřího Davida Bez soucitu. Připomeňme si, že se jedná o člena skupiny Tvrdohlavých, umělce všestrannějšího dosahu, jehož i mezi lidmi, o umění se naprosto nezajímající, loňského roku zviditelnila neonová trnová koruna nad pražským Rudolfinem. Už ta, i přes četná vysvětlení, byla mnohými nepochopena, ačkoli se většinou nesetkala s naprostým odsudkem. Nová Davidova výstava v Galerii Václava Špály podle jeho vlastních slov navazuje na podobný, „dnes již ve světě známý“ projekt Skryté podoby, jenž pomocí srovnání identity levé a pravé poloviny tváří známých osobností z různých oborů na černobílých fotografiích zkoumal, co je skryto v jejich nitru. Budiž, je-li to umělcovým záměrem. Tentokrát se jedná o celkem sedmnáct velkoformátových zvětšenin (100x140 cm) barevných fotografických portrétů nejvlivnějších světových politiků dle Davidova úsudku (politička mezi nimi není ani jedna a brzy se dozvíme, proč). Všichni jsou zachyceni ve velmi oficiálních pózách na univerzálním pozadí (které má pravděpodobně dát vyniknout autorskému záměru) – a všichni pláčou.

Nikoli, Jiří David nerozplakával světové pohlaváry osobně. Slzy si způsobil sám, digitálně je zachytil, a pak je pomocí elektronické retuše (systém Quantel Graphic Paintbox 2) přemístil do cizích očí a na státnická líčka. Cti ronit slzy Jiřího Davida se – vybráno namátkou – dostalo například Václavu Havlovi, Georgi W. Bushovi, Vladimíru Putinovi, Tonymu Blairovi, Jeho Svatosti dalajlámovi, umělec spravedlivě nezapomněl ani na zločince formátu Fidela Castra, Jásira Arafáta či možná již nebožtíka Usámu bin Ládina. Jistě se ptáte, proč to. Myslím, že nejlepší bude dát slovo samotnému tvůrci: „Politika, ekonomika, média, násilí, manipulace, strašně mě to štve, cítil jsem se bezmocný, ale přesto jsem se chtěl nějak k tomu všemu vyjádřit. Jednoznačně, avšak ne prvoplánově. Aby ta věc měla silný emotivní podtext a zároveň aby byla sdělná, umožňovala širší obsahové čtení.“ A dále: „To oni rozhodují o našem životě. Každý po svém, podle vlastní morálky, vlastních schopností a možností. A nechal jsem je plakat.“ Věru hrůzná představa, čí že všechny dlouhé prsty rozhodují o mém osudu …

Aby bylo ještě jasněji, umělec výpověď doplňuje o vskutku „uměleckou“ vizi: „V rozhodování politiků je důležité, aby i emoce byly schopny promlouvat a lidé se byli schopni vcítit do bolestí druhých.“ Bohulibé, leč sotva uskutečnitelné. V úvodním slovu k výstavě už Davidova jistota v kramflekách poněkud polevuje a on si zpočátku nechává lehce pootevřená vrátka „a tak tyto jejich slzy nesou jasné poselství, i když nejednoznačného významu“, aby se o kus dál ponořil do dokonalé únikové mlhy: „Zračí zjitřený stav nás, lidí, jsou tudíž silnou emotivní výzvou? Mohou nás sblížit, mají šanci nás oslovovat? Není v jejich očích pouhá hra o moc, vliv? Kdo bude mít možnost se jim podívat do očí, jež jsou zarudlé marně zadržovaným pláčem, kdo pochopí slzu, nechtěně stékající po tvářích, ať příkře nesoudí." Jediná kloudná myšlenka, vynořující se z obdivuhodného moře blábolů, je tato: „Souvisí to i s naší kulturou, kdy muži dávají najevo velmi málo své emoce a bojí se jich.“ Podle recenzentky Večerníku Praha B. Frajerové souvisí absence žen v expozici s tím, že David nenašel političku, která by měla tak vysoké postavení, aby ji do portrétů zahrnul, a také proto, že ženy své city neskrývají tolik jako muži.

Nabídla jsem vám několik možných vysvětlení, jak „uchopit“ výstavu, o níž píši, přičemž právem postrádáte názor můj. Přiznám se, že Davidův styl prezentace známých osobností neodsuzuji, má na to přece právo, ale jeho komentáře mě neuspokojují. Vnímám je jako zapadající do celkově povrchně hyperaktivního stylu jeho umělecké existence v posledním období. Výpovědní hodnota vystavených portrétů je podle mě zcela na úrovni autorovy stylizace do podoby angažovaného umělce, jeho až dětinsky důležitého vysvětlování, do jakých potíží se takto působící osoba může dostat, a zejména quasi hlubokomyslných úvah o umění (Reflex č. 7/02).

Každý tvůrčí člověk má stanoveny hranice své potence, které lze obelhat pouze prostředky, o jejichž čistotě by se dalo úspěšně pochybovat. A tak i Jiří David. Jeho zatím poslední oslovení veřejnosti podle mého názoru nevychází z niterné potřeby. I přes zvolené atraktivní téma nedisponuje silnou výpovědí. Zaútočí na vás, ale nezasáhne. Je jakousi pohádkou, která se chce prodrat do světa někdy hodně tvrdé reality.

(Jiří David: BEZ SOUCITU, Galerie Václava Špály, Národní 30, Praha 1, po-pá 10-13, 14-18, so-ne 13-18, vstup 20, do 3. 3.)