Rösslerovy horečnaté vize - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

8. července 2003, 00.00 | Byl žákem Drtikolovým a oženil se s fotografkou o osm let starší, které stál modelem pro akty. Domovem umělecké dvojice se nadlouho stala Paříž. Roku 1935 byl omylem zatčen při demonstraci státních zaměstnanců, vězněn a vypovězen z Francie. Utrpěl při tom psychický šok, že uvažoval o sebevraždě … Jaroslav Rössler patří k nejdůležitějším postavám vizuálního umění všech dob. Ateliér Josefa Sudka nám připravil lahůdku: dlouhodobě koncipovaný triptych výstav Rösslerových prací, který byl 13. 6. otevřen vstupní expozicí „Rané abstrakce“.

Za průkopníka abstraktního umění bývá uznáván zejména Man Ray, který používal rayogram, techniku, jejíž podstatou bylo zachycení stínohry předmětů, položených přímo na světlocitlivý materiál - film, ještě dříve papír. Jaroslav Rössler (1902 – 1990) byl však mezi prvními umělci, kteří abstraktní snímky tvořili pomocí fotoaparátu. Pro ně si dokonce vytvářel papírové konstrukce a jiné pomůcky, které mu umožňovaly dosáhnout žádaného estetického výsledku a zdůraznit vlastní, silně vyvinutý smysl pro nedokončenost a vizuální disorientaci. K tomu přistupovaly i další prvky ve službách abstrakce: využití pigmentů, měkce kreslícího objektivu a dramatického nasvícení.

Při pohledu na Rösslerovu tvorbu divák objeví ještě jednu zajímavost. Zjistí, že abstrakce a okouzlení technickými prvky nové krásy moderní civilizace, tolik oslavované generací avantgardy, nikdy neopustily umělcův styl, naopak staly se jeho součástí. Po válce odmítl výrazové prostředky socialistického realismu a v padesátých letech opět navázal na své tři desetiletí staré objevy. Na rozdíl od většiny jiných tvůrců není tedy u Rösslera vývoj stylu nijak významně patrný.

Výstavní soubor první části triptychu tvoří šestnáct prací převážně ze dvacátých let, s jedinou výjimkou z roku 1947 (která je opět jakýmsi důkazem výše řečeného). Tyto ryze světelné kompozice byly péčí umělcovy dcery Sylvy Vítové-Rösslerové a pořadatele retrospektivní výstavy vyhotoveny z dochovaných negativů. Podle kurátora Josefa Mouchy se jedná o průmět celých ploch negativů na formáty blízké těm, které Rössler používal, avšak jejich smyslem není simulovat originály. Nemají názvy, každý snímek je pouze označen datem vzniku, převzatým z odborné literatury. Původní exponáty nevznikly ani jako jedinečné unikáty, nýbrž v souladu s požadavkem avantgardy, aby fotografie byla multiplikovatelná – aby byla „předmětem služebným“ a nikoli raritou.

Rösslerův systém koncepce těchto záběrů byl originální: při expozici byly do pohybu uvedeny a soustavami čoček transformovány různé světelné zdroje. Umělcovo technické hledačství hraničilo až s posedlostí – ve dvacátých letech například vyvinul hranolovou předsádku objektivu, dovolující exponovat prolínání odlesků zvoleného záběru. Tady se v drtivé většině jedná o variace na konstruktivistickou proměnu klasického žánru, jakým je zátiší. Umělec však i zde vyznává teorii, podle níž se za tvarovou mnohostí světa skrývají jen elementární geometrické tvary, a tak předkládá svému divákovi emotivně mimořádné působivé snímky neostrých kruhů, čočkovitých těles, křivek a světelných kuželů, které sugerují představy, blížící se horečnatým či snovým vizím. Přes tuto imaginaci na nás z Rösslerových fotografických obrazů vane chlad všudypřítomného světa strojů a techniky, jehož demonstrativním přijetím mezi kumštýřské ideály generace druhé desítky let minulého století ostře vystoupila proti „starému“, emotivnímu umění.

K těmto raným pracem neodmyslitelně patří častá diagonální kompozice a záměrně neostré zobrazení, jímž má být demonstrováno odhmotnění reality a zvýraznění autonomnosti fotoobrazu. Toho podle odborné literatury Jaroslav Rössler dosahoval například nasazením úmyslně rozostřeného objektivu (zn. Tessar) na kameru a zachycováním světla z pohybujících se reflektorů na černém pozadí pomocí dlouhé expozice. Tvůrce se rovněž zřekl klasického pozadí a zaměřil se na objekty s vlastním významem. Na autoportrétu jednadvacetiletého umělce lze také demonstrovat jeden z typických znaků jeho tvorby, jímž je konkretizace odhmotněné plochy nepatrným detailem (v tomto případě bílým šálkem se lžičkou), který bývá umístěn na nějakém zcela nenápadném místě.

Vnímání raných fotografických abstrakcí Jaroslava Rösslera po divákovi vyžaduje orientaci v uměleckých stylech první poloviny minulého století a rovněž jistou estetickou vytříbenost. Za ně se však odmění nevšedním zážitkem z kultivované krásy uměleckého díla, jež stále vydechuje atmosféru kumštýřsky požehnaných dvacátých let …

(Jaroslav Rössler: RANÉ ABSTRAKCE, Atelier Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1, út – ne, 12 – 18, vstup 10/20, do 27. 7.)