Rudolfinský alchymista Jiří Stach osobností české fotografie za rok 2006 - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

12. března 2007, 00.00 | Ne, to není omyl, oceněn byl skutečně fotograf s duší raně barokního alchymisty. Kdo se dívá na jeho detailistické záběry přírodnin či aranžmá lidských těl, ozvláštněné nervózními tahy nákresů a kaligrafickými vpisky, může získat dojem, že se ocitl o pár století nazpátek, na pomezí vědeckého zkoumání a šarlatánství či v mystickém a exaltovaném manýrismu. Do současnosti nás však vrací umělcova brilantní fotografická technika.

V pondělí 26. 2. byly na výroční valné hromadě Asociace profesionálních fotografů ČR vyhlášeny ceny „Osobnost české fotografie 2006“ a „Osobnost české fotografie 2006 – za dlouhodobý přínos fotografii“. Podělili se o ně fotograf Jiří Stach a výrazný zjev české fotografické teorie, historička fotografie dr. Anna Fárová, která však cenu nemohla osobně převzít.

Ocenění Jiřího Stacha (*1944) může být pro širší veřejnost překvapující. Je typem solitérního umělce, tvořícího nezávisle na právě panujících stylech a trendech, který veškerou energii vkládá do svého díla, ale jeho propagaci věnuje mizivou pozornost. Vlastně až výstava Stachovy volné tvorby z let 1975-2005 v listopadu loňského roku v Aventinské Mansardě upozornila na existenci této výrazné individuality, vytvářející pomocí klasické černobílé techniky jedinečný imaginativní svět. Jako charakteristika tohoto světa se asi nejlépe hodí francouzský výraz pro zátiší – nature morte, mrtvá příroda; surrealistické, fantaskní, někdy jemně humorné zobrazení obyčejných věcí, přetvořených autorovou imaginací ve výtvarné objekty, symboly. Z těchto fotografií nedávno vznikla neméně čarovná kniha s názvem Natura Magica. Požádali jsme Jiřího Stacha, aby k ní i k významnému ocenění, kterého se mu dostalo, řekl několik slov.

Co pro vás znamená, že jste se stal osobností české fotografie za rok 2006? Hlavně překvapení. Ne že bych se skrýval, ale jsem takový plašší člověk, sám o sobě i v profesi. Pohybuji se mimo struktury a jsem „zalezlý“ v ateliéru. Takže jsem překvapen, že o mně ví tolik lidí, a potěšilo mě, že se jim líbí to, co dělám.

Vaše fotografie skutečně prozrazují, že jste introvert. Navíc jsou značně ovlivněny grafikou. Vlastními kresbami jste fotografie ostatně doplnil i v knize Natura Magica. Co vlastně doopravdy jste – fotograf nebo grafik? Spíš fotograf. To kreslení i texty, které dělám snad posledních deset let, vznikly jako příprava fotek. Vždycky jsem si je napřed skicoval a pak ta čmáranice do něčeho přerostla, takže některé z nich získaly i svůj vlastní život. Moji práci kreslení kompletuje, ale nic moc si o něm nemyslím.

Jistým paradoxem je, že tato poetická zátiší, vznášející se mimo čas a prostor, vytváří reklamní fotograf, jehož polem působnosti byla agresivní komerce. Jak je možné, že se to u vás nevylučuje? Já bych řekl, že u mě to je právě logický důsledek, kompenzace. Ne že bych reklamu neměl rád, dělal jsem ji s plným nasazením, aby to vždycky bylo perfektní, ale není to zkrátka to, co miluju. Mohu říct, že profesionálně jsem měl reklamu rád, srdcem ale nikoliv.

Recenze knihy Natura Magica upozorňují na atmosféru vašich fotografií, jakoby převzatou ze zlatých časů alchymie a přírodních i nepřirozených divů – z doby rudolfinské. Čerpal jste z ní inspiraci? No jistě, znám Arcimbolda, kunstkameru, manýrismus, a také mě asi dost ovlivnili surrealisté. Je tam asi všechno, od každého „pár deka“.

Jako jeden z mála současných fotografů stále pracujete s klasickou technikou. Myslíte, že je schopna přežít neslýchaný rozmach digitalizace? Myslím, že ho přežije pro užší kruh milovníků a zájemců. Dneska je například velký boom starých, klasických technik: gumotisku, olejotisku, platinotisku a podobně. Věnuje se tomu spousta lidí. Tak věřím, že i ta černobílá fotografie přežije. Digitální technika ji sice převálcuje – a tak to vždycky chodí, to je v pořádku –, ale klasická fotografie určitě přežije.

Jakým vybavením pořizujete své snímky? Dělám většinou velkou kamerou, Sinarem, a je to z negativu 9x12, jsou tam ale i věci na střední formát.

Vy sám digitálně fotografovat nehodláte? Ne. Nic proti tomu nemám, ale zůstanu u svého. Pracovat s digitálním fotoaparátem už bych se asi nenaučil (úsměv).

Fotografie 1 a 2: ©Jiří Heller