Ruka, zapomenutá ve vlaku - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

15. října 2004, 00.00 | Fotografie Arthura Tresse mají dvojí tvář. Připomínají sny, dětská přání, anebo také zhmotnění pasáže z Jirotkova Saturnina o výjimečné fantazii lidí, schopných zrealizovat nápad s bitvou koblihami. Mysleli jste si v dětství, že osoby, vystupující v televizi, jsou fyzicky přítomné ve vaší bedýnce? Tress vám dokáže, že jste se nemýlili. Může mít někdo místo rukou kořeny? V Tressově světě ano, a nejen to. Vmžiku vykouzlí i zpívající křeslo nebo dlaň, zapomenutou ve vlaku.

Tressova fantastická říše však převážně není pohádkově laskavá. Připomíná spíše zlověstnou grotesku, bizarní sen nebo představu, kterou zasouváme hluboko v mysli. Skutečně poetické snímky jsou v menšině, a i ty mají jakýsi temný podtón.

Pražský dům fotografie představuje tohoto amerického fotografa reprezentativním výběrem zhruba čtyřicítky černobílých fotografií, jež většinou mají téměř čtvercový formát. Jedná se o retrospektivu tří desetiletí autorovy tvorby. Nejstarší vystavená práce je datována rokem 1964, nejmladší pochází z roku 1980. Přestože na nich můžeme pozorovat jistý posun ke stále více převažující imaginaci, jedná se o soubor výrazově a kvalitativně velice kompaktní. Jinými slovy: Tress osmdesátých let je stále Tressem let šedesátých, jeho rukopis je tentýž, oslovuje se stejnou rasancí, používá podobné vyjadřovací prostředky, i když překročil hranice dvou žánrů. A také trochu zestárl a stále naléhavěji si uvědomuje existenci zániku.

Ten je ale jeho průvodcem již od dětství. Jako dvanáctiletý chlapec fotografoval Arthur Tress (*1940) zchátralé domy a rozpadající se Coney Island. Blízké mu bylo i prostředí sociálně slabších vrstev, z něhož pocházela jeho matka. Obojí nacházíme na umělcových fotografiích téměř nepřetržitě. Ve svých tvůrčích počátcích je snímal jako dokumentarista, později podobné náměty inscenoval. Avšak i dokument je v Tressových rukou poznamenán manipulací; záběr je vybrán pečlivě tak, aby více než skutečnost obrážel autorovu interpretaci této skutečnosti. Otázka – jedná se tedy ještě o dokument? – je na místě.

To však nemůže nic změnit na faktu, že svět Arthura Tresse je fascinující a přitažlivý. Závan morbidity nikdy neodpuzuje, neboť nikdy není samoúčelný. Autor navíc ovládá umění, v němž dnes příštipkaří každý druhý průměrný kumštýř: krása se u něj podivuhodně snoubí s ošklivostí, vyrůstá z ní a zušlechťuje ji. Všechno rozbité, špinavé, staré a sešlé má na jeho obrazech místo. Je to symbol, ne potřeba podbízet se divákovi, přesyceného krásou. Důkaz, že všechno na světě má svůj rub a líc, ale ne vždy dokážeme rozeznat, co je co.

Na figurativních záběrech vidíme většinou děti, hledící bez úsměvu do objektivu. Mají vážné, zamyšlené, bázlivé i tázavé pohledy, které je zbavují dětské roztomilosti a dělají z nich malé dospělé bytosti. Rozdíl mezi bolestným výrazem černošského chlapce, zahrabaného v písku, a směšnýma mickeymausovskýma ušima, které má na hlavě, je příliš nepřehlédnutelný. Dítě, kterému z rukávů trčí obrovské bulvy s kořeny, patří sice do říše báchorek, ale tento podivný tvor, zvedající hlavu nad asfaltový povrch opuštěné cesty v parku, se naléhavostí svého pohledu stává realitou.

Na Tressově tvorbě lze také velmi dobře poznat, jak ji poznamenal autorův studentský zájem o malbu a film, jimiž se v určité době intenzivně zaobíral. Malířství ho „nakazilo“ pečlivou kompozicí a zvláštním stylem práce se světlem. Její zákonitosti fotograf mistrovsky ovládá, a dokonale tím manipuluje s výpovědí snímku. Tato „manipulace“ je však na první pohled zcela nenápadná, neboť působí velmi přirozeně (Adam v parku, Dívka s petrolejovou lampou, Chlapec s obrovským míčem). Světelné rozdíly jsou velmi mírné, přirozené světlo (a stín) ho vůbec zajímají dost málo. Tímto způsobem dosahuje atmosféry „civilnosti“, kontrastující s nereálností námětu, a také jakési bezútěšnosti. Z filmové práce zase autor pochytil umění dramatické zkratky, které je asi nejlépe zachyceno na snímku Poslední portrét mého otce. Starý muž zde v zimníku sedí na starobylé židli s vysokým opěradlem na cestičce uprostřed pustého zasněženého parku. Sedí, je tedy živ, ale oči má zavřené, bradu pokleslou a ústa otevřená – jako nebožtík. Napětí celého aranžmá dává fotografii melancholicko-hororové vyznění.

Je jen málo Tressových snímků, na nichž by nebyli lidé. Jedním z nich je čistě surrealistický obraz „Tvorba listů“ s dvěma vidlemi v „sexuální“ pozici v manželské posteli, a dalším jeden z nejpůsobivějších snímků celé výstavy, Havran, kterého Arthur Tress vyfotografoval před čtyřiceti lety v Mexiku. Čtyřiadvacetiletý umělec tady rafinovaně prostým detailním záběrem krákajícího havrana se zakloněnou hlavou prokázal, že má nevšední talent. Není to obyčejný snímek ptáka, který by byl použitelný do ornitologické publikace; Tress z něj svou obrazotvorností udělal zlověstnou bytost z chmurných zkazek.

Kde vlastně Arthur Tress bere své náměty? „Fotografování je moje metoda k vysvětlení tohoto zmateného světa, který se na mě neustále řítí,“ říká. Nevrtíme i my někdy hlavou nad zmateností tohoto světa? Možná nám Tressova „Fantastická cesta“ pomůže, abychom, stejně jako on, dali spoustě věcí uspořádání a smysl.

(Arthur Tress: FANTASTICKÁ CESTA, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31 (přízemí ve dvoře), Praha 1, po-ne 11-18, vstup 30/20, do 31.10.)