São Paulo – město virtuálních slastí - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

30. září 2005, 00.00 | Kolekce brazilského fotožurnalisty Carlose Goldgruba (*1953), vystavená v Komorní galerii Domu fotografie Josefa Sudka, má podtitul An Urban Portrait. Český pořadatel výstavy jej přeložil jako „Urbanistický profil města“, což je bezpochyby správně. Mohla by se však nazývat i „Městský portrét“ nebo dokonce „Portrét ve městě“, protože rozhodně ukazuje více lidských tváří než partií ze São Paula.

V úvodním slovu k výstavě se sice praví, že cílem kolekce je „snaha představit skutečný obraz této metropole takový, jak ho vnímají současní citliví obyvatelé a návštěvníci“, jisté ale je, že na místě São Paula by mohlo být kterékoli světové velkoměsto. Moderní obytné i kancelářské budovy, které Goldgrub fotografuje, totiž zcela smazávají rozdíly mezi zeměmi, světadíly i kulturami. Domnívám se, že skutečným hlavním tématem výstavního cyklu je právě ukázat tuto globalizaci estetiky.

Její další tváří jsou billboardy, které dnes rovněž okupují ulice měst celého světa, a každým dnem hlouběji pronikají i do dříve nepřístupných enkláv, jakými byla například komunistická Čína nebo některé části islámského světa. Lidé na nich vám obvykle někoho připomínají – a vůbec se nemýlíte. To, jak mají vypadat, rovněž diktují měřítka zglobalizovaného světa: krása ženy dnes a třeba před padesáti lety není totéž. Některé firmy mají zároveň tendenci používat k propagaci svých výrobků celebrity či jejich dvojníky, což zvyšuje psychologicko-komerční účinek reklamy. Ta navíc bývá navrhována v jednom centrálním „mozku“ pro celý svět, takže corporation identity pronásleduje potenciálního zákazníka po celém světě, zároveň však přispívá k unifikaci tváří měst.

Na rozdíl od autora úvodního slova, který zůstal v anonymitě, si vůbec nemyslím, že by fotografie Carlose Goldgruba tuto skutečnost kritizovaly. Spíše ji přijímají jako nevyhnutelný důsledek pokroku, který je provázen rozpory. Cožpak je ale cokoli na světě jen černé nebo jen bílé? Autor ví, že nikoli, a také nám hned dokazuje, že unifikace vzezření městských ulice billboardy je vyvážena jejich výtvarnou kvalitou. (Kdo chce jít v uvažování o tomto tématu ještě dál, může si třeba představit, zda úzké uličky středověkých měst, v nichž tekly splašky a prohánělo se domácí zvířectvo, byly skutečně o tolik „krásnější“ než ulice dnešního globálního velkoměsta.)

Goldgrubovy černobílé fotografie lze právem nazvat výtvarnými: strohé linie a tvary moderních budov ho evidentně fascinují. Do ulic „nevpouští“ skutečný život, obyvatele či auta na fotografiích téměř neuvidíte, a tak náhradním oživením se tu stávají postavy z billboardů. A tady se vlastně dostáváme k nápadu, který je na celé kolekci tím nejcennějším. Autor koncipuje záběry tak, aby si divák po chvíli nebyl jist, zda se ještě dívá na reklamu nebo již na živý výjev: nad zdí jej sledují obrovské oči, pod letadlem, vznášejícím se nad domem, se zubí dlouhovlasá dívka, mladý muž se převléká a vyhlíží zpoza stěny. Někde je billboardů dokonce víc, takže dojem životnosti těchto virtuálních bytostí je ještě silnější. Jako bychom se náhle dostali do dětské pohádky o obrech (nebo do Orwellova světa Velkých bratrů, pokud jste založeni pesimističtěji). Tyto bytosti však povětšinou nenahánějí hrůzu, neboť jsou aseptické, vyžehlené, s dokonalými mírami, a protože se již stali vlastníky toho, co nám, svým zákazníkům, zatím jen nabízejí, jsou většinou šťastné, vyrovnané, prostě cool. Jsou to zbytnělé symboly této civilizace. Spojení „monstrózní přízraky“, které použil autor úvodního slova, mi připadá již příliš vyhraněné, totiž kritické. Možná, že jsou také našimi podvědomými dvojníky.

Ne, Goldgrubův dokonalý svět reklam není hrozivý, je spíše zábavný. Tváří v tvář jemu si uvědomujeme, jak málo si reklamy ve skutečnosti všímáme, a jak silně na mnohé z nás přitom působí. Ale je zase jenom na jednotlivci, zda podlehne a bude brát reklamu jako slovo boží, anebo zda pro něj zůstane tím imaginárním, zkratkovitým, trochu směšným, ale zároveň esteticky zajímavým světem, který však může sotva změnit jeho volbu. Snímky zapůsobí i originální kompozicí a schopností záběr dokonale vypointovat, a zároveň zůstávají věrny výtvarnému pojetí.

Výstava, o níž píšeme, měla letos svou úspěšnou premiéru v Bruselu. Dalším letošním úspěchem jejich tvůrce byla účast na prestižní výstavě Brazilští fotografové, která se konala v květnu ve Francii jako součást akce Brazilský rok. Carlos Goldgrub již dvacet let pracuje jako fotožurnalista pro hlavní deníky své země, a jeho zásluhy v tomto oboru byly roku 1999 oceněny novinářskou cenou Ayrtona Senny. Své snímky rovněž uveřejnil v několika obrazových publikacích a pravidelně přispívá do významných brazilských časopisů.

(Carlos Goldgrub: SÃO PAULO – URBANISTICKÝ PROFIL MĚSTA, Komorní galerie Domu fotografie Josefa Sudka, Maislova 2, Praha 1, po-ne 11-18, vstup 20/10, do 9.10.)