S Romanem Garbou do Ázerbajdžánu - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

25. března 2005, 00.00 | Do povědomí fotografické veřejnosti se dostal jako autor výtvarně laděných fotografií z exotických zemí. Jeho expozice jsou skutečným zážitkem, neboť je připravuje s vášní fotografa a cestovatele. Právě nyní si v Národním domě na Vinohradech můžete prohlédnout šestnáct Garbových „úlovků“ z krásné i devastované krajiny Ázerbajdžánu.

Roman Garba (* 1966) je cestovatel tělem i duší, sděluje úvodní slovo k výstavě. Dodala bych, že je navíc cestovatelem fotografujícím. Což ale zase vyvolává představu, že je především cestovatel, který si tu a tam něco zdokumentuje. To případ Romana Garby rozhodně není. Je tedy Roman Garba cestujícím fotografem? Pokud si nepředstavujeme, že je na cestách stále, pak ano. Když už ale na cesty vyrazí, pak rozhodně ne do těch končin světa, kde se to hemží výpravami cestovních kanceláří, nýbrž do zemí pro turistický ruch neobjevených nebo ne právě bezpečných - jako třeba do Íránu, Etiopie, Súdánu či Tibetu.

Nedávno to byl například sultanát Omán, který leží na jihovýchodě Arabského poloostrova. Podmanivé záběry, které Roman Garba v této zemi pořídil, byly postupně vystaveny v Dobřichovicích, Mníšku pod Brdy a Frýdku-Místku. Za novými fotografickými trofejemi tohoto autora už my, Pražáci, ale nemusíme jezdit tak daleko. Šestnáct barevných zvětšenin, tentokrát z cesty po Ázerbajdžánu, Íránu a Turecku, kterou autor podnikl v červenci 2004, si můžeme prohlédnout v předsálí salonků v prvním patře Národního domu na Vinohradech.

Není to expozice, která by takříkajíc hýbala fotografickým světem a objevovala se na čelném místě kulturních rubrik v novinách. Je však pozoruhodná tím, jak Roman Garba, někdejší radiodůstojník českých námořních lodí, v současné době pracující v oboru telekomunikací, dokáže zhodnotit své nemalé fotografické vlohy. Kromě profesionálně zvládnuté techniky má schopnost dodat záběrům osobitost, která každému z nich dodává charakter a atmosféru. Proto také není kolekce šestnácti vystavených snímků jen seskupením atraktivních pohledů na exotické scenérie, které by se divákovi nakonec slily v chaos. Garba je totiž pozorovatel, který při komponování záběru klade důraz i na takové prvky, kterých by si lovec atraktivit ani nevšiml. A pro diváka je věru vzrušující hledět na svět očima Romana Garby.

Chcete příklady? Třeba zcela neromantická těžní zařízení a přístavy v Kaspickém moři. Tyto záběry upoutají dobře zvoleným kontrastem mezi industriálním námětem a jeho ztvárněním. Autor zde hojně používá protisvětlo, aby divákovi zprostředkoval dojem stříbřitých odlesků vodní hladiny, „zdobených“ řadami stožárů. Jindy vyfotografuje siluety těžních věží v melancholickém oparu při západu slunce, pak nám nabídne „zátiší“ rezivějící vysloužilé techniky s ropnou lagunou. Všechny tyto snímky jsou výtvarně vytříbené, s oku lahodící barevností a nápaditou kompozicí.

Fotografa však přitahuje i městská poetika. Upozorní na zdobný detail domovní fasády, uplatní svůj oblíbený kontrast při srovnání strohé moderní budovy a historického patricijského domu, a zavede nás do úzké orientální uličky, jíž dodává působivou atmosféru ostré rozhraní světla a stínu. (Ostatně i tady, kde se zdá, jako by se zastavil čas, najdeme kontrast: ze zdí starobylých domů vyrůstají jako hranaté nádory krabice klimatizací či větráků.) Najdeme zde i noční snímek živé ulice s neóny a reklamami, důkaz postupující globalizace, která nedbá na odlišnost kultury. A jako protiklad (vida, opět jeden kontrast!), zátiší z nádob a tkanin, pověšených jakoby k prodeji na zdi pod širým nebem. Tady Garba použil zvláštního úhlu a podhledu, který sice divákovu pozornost přitáhne k vystaveným věcem, ale zároveň dává snímku další rozměr jakýmsi pokračováním linie pohledu do dálky.

Autor upozorňuje, že na své cestě po Ázerbajdžánu navštívil i oblast bahenních sopek. Já bych zase ráda upozornila, že jeho čtyři snímky těchto útvarů patří k vrcholům expozice. Garbovýma očima vidíme drsný půvab holé přímořské krajiny, kde bez ustání z malých kráterů probublává bahno, aby pak na slunci ztuhlo, vyschlo a vytvořilo obrazce zajímavé barvou a tvarem. Také zde výrazně převažuje výtvarná stránka fotografie nad dokumentární. Troufám si říci, že i kdyby divák vůbec nevěděl, s jakým přírodním úkazem má tu čest, byl by fascinován neuvěřitelně bohatou paletou odstínů hnědé, okrové a šedé v kontrastu s jasně modrou oblohou.

Rozsahem nevelká výstava fotografií Romana Garby je sice umístěna poněkud netradičně, ale je dobře osvětlena. Expozice z Ománu mě poněkud „namlsala“ komentářem ke každému snímku, což zde chybí. Diváka tak alespoň více osloví výtvarná stránka Garbových fotoobrazů, prozrazující autorovo velmi silné estetické cítění. Exponáty byly pořízeny digitálním fotoaparátem Canon 300D s rozlišením 6 megapixelů a objektivy Canon 18-55mm/3,5-5,6, Canon 50mm/1.8 II a Tamron 28-200mm/3,5-5,6.

(Roman Garba: ÁZERBAJDŽÁN, Národní dům na Vinohradech, předsálí salonků v 1. patře vlevo, nám. Míru, Praha 3, vstup volný)