Sběratel basketbalových košů - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

18. srpna 2006, 00.00 | Basketbalový koš na stromě, v korytě potoka, mezi kupkami sena, v bažině. Na každých 200 až 300 metrů městského území nějaký basketbalový koš – ať již klasický nebo vyrobený z materiálu, který byl právě po ruce, třeba ze síťky od zeleniny. To není šílený sen fanouška košíkové, nýbrž realita Černé Hory, malého státu na jihovýchodě Evropy, který je mezi sportovci znám spíše jako ideální destinace pro vysokohorskou turistiku. Tamní fotograf Duško Miljanić už vlastní docela slušnou sbírku košů, kterou nyní vystavuje v Praze.

Tím, čím je Čechovi fotbal a hokej, tím je Černohorci basketbal, a stejně jako u nás mají kluci hřiště i improvizované plácky kdekoli, jsou v Černé Hoře téměř všude zase basketbalové koše. A jak už bylo řečeno úvodem, rozhodně nepřevažují ty klasické, spíše se uplatňuje lidové kutilství. To, jaký fenomén představují koše v krajině a jak je naopak krajina jimi ovlivňována, zaujalo jedenatřicetiletého černohorského fotografa Duška Miljaniće. K vytvoření jakési fotografické „sbírky“ košů ho údajně inspirovalo atypické basketbalové hřiště na miniaturním oploceném ostrůvku v moři, jehož slaný vzduch ozdobil koš patinou. Výsledek autorovy cesty za nimi si můžete prohlédnout v ateliéru Josefa Sudka na Újezdě, kde je až do 3.9. otevřena výstava jeho fotografií s názvem Území trestných hodů.

Expozice je rozdělena na dvě části, které se vzájemně doplňují. První část tvoří 24 nerámovaných černobílých fotografií z let 2002-2006, jež pocházejí z cyklu Sky Net. Druhou částí je diaprojekce. Zatímco na reálných fotografiích autor zachytil basketbalové koše výhradně tak, jak je našel v krajině či ve městě, a to bez lidí, diapozitivy představují některé z košů „v provozu“, tedy s hráči. Porovnání víceméně výtvarných záběrů kontemplativního charakteru s akčními, téměř dokumentárními snímky, je velmi zajímavé. „Opuštěné v krajině působí jako objekt, znak, symptom... Přesto je přítomnost lidského faktoru intenzivní; vtiskla přece podobu košům i krajině, ve které se nacházejí,“ říká v úvodním slovu k výstavě kurátorka Vjera Borozan.

Jako příklad významu, měnícího se v průběhu let, uvádí Borozan snímek vesnického koše, umístěného v kamenném humnu, kde se v minulosti mlátila pšenice a také se zde radili místní stařešinové. V moderní době se stavba kruhového tvaru proměnila v perfektní miniarénu s lavičkou pro hráče nebo diváky. A protože Černá Hora je dodnes spíše zemědělskou zemí bez velkých městských aglomerací, je logické, že i většina dalších snímků byla pořízena na venkově či na perifériích. V expozici najdeme koše, za nimiž se tyčí vysoké horské štíty, ale i takové, jejichž pozadím je opuštěný mořský břeh. Jiný koš vyrostl přímo na horské louce v blízkosti oploceného výběhu pro dobytek, další kdosi umístil přímo do vybetonovaného koryta potoka, zřejmě s doufáním, že se voda nerozlije dále. Ve vesnici se prastarý koš tyčí na prodloužené plaňce plotu, o kus dál je připevněn na zábradlí balkónu letitého statku, jinde si ho lidé postavili na louce mezi kupkami sena.

Předmětem detailního zkoumání Duška Miljaniće byl v prvopočátku samotný motiv koše, jeho konstrukce, opotřebení, deformace, desky, stojany, síťky a obroučky, později dokonce srovnával koše na severu, tedy v horách, s těmi na jihu – plážovými. Kromě několika detailů, zaznamenávajících pozoruhodné exempláře, jsou vystavované záběry celky, což velmi dobře zdůrazní bizarnost (občas i lehkou absurditu) spojení sportovního monstra s okolím. Snímky se nesnaží o nějakou demonstrativní výtvarnost a fotografickou čistotu, spíše navozují dojem, že jsou podřízeny autorovu záměru sestavit jakousi obrazovou sbírku. V druhém plánu je určitá sociologická sonda: snaha podle vzhledu a umístění košů odhadnout charakter míst a také to, jací lidé tu žijí.

Ale Miljanić je především fotograf, a proto nezůstává nic dlužen ani výtvarné kráse snímků. U záběrů z horského prostředí, od moře i jezer se neubránil krajinářskému pojetí, v případě snímků s lidmi experimentuje s protisvětlem, expozicí, a hráče i koše zabírá z nejneuvěřitelnějších úhlů. Údiv nad tím, jak výtvarně bohatá může být sportovní fotografie, zaznamenaný v návštěvní knize, tedy není vůbec od věci.

Výstava Duška Miljaniće v Sudkově ateliéru představuje po Draganu Draginovi v únoru 2003 dalšího autora, který reprezentuje u nás nepříliš známou černohorskou fotografickou tvorbu. Její námět je originální a Miljanićův zkoumavý, mírně melancholický postoj znamenitě koresponduje s klidným prostředím ateliéru „fotografa v zahradě“. I když současná tropická vedra spíše lákají k aktivitám mimo město, může být návštěva výstavy „sbírky“ basketbalových košů Duška Miljaniće velmi příjemnou alternativou pro všechny, kteří do přírody právě nemohou vyjet.

(Duško Miljanić: ÚZEMÍ TRESTNÝCH HODŮ, Ateliér Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1, út-ne 12-18, vstup 10 Kč, do 3.9.)