Sem se mi dívejte, aneb O portrétech nepříliš optimisticky - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

10. února 2006, 00.00 | Portrétní umění odjakživa patřilo mezi vysoce ceněné umělecké žánry. Jak se s ním však vyrovnává naše překotná, roztěkaná, a především sarkastická doba, cupující ideály na kousky? Cosi naznačuje výstava podobizen osobností české kultury, které pořídil fotograf (a nyní i nakladatel) Michal Tůma.

Portrét jako seriózní žánr má svá léta popularity bezesporu už dávno za sebou. Důvodem může být jeho statičnost, ale i odklon od měšťanského způsobu života, jehož byl nedílnou součástí. Portrétovat profesionálním fotografem se dnes většinou nechávají už jen takzvané celebrity, od politiků až po krátkodeché meteory šoubyznysu. Na druhou stranu není nikterak jednoduché pořídit skutečně kvalitní podobiznu. Nebylo to ostatně snadné nikdy, lepší pozici však měl určitě umělec v době, kdy tradice portrétu byla ještě živá a požadavek neformálnosti neprorůstal jako rakovina všemi oblastmi života.

Portrétní umění, pěstované v dnešní době, musí především definovat svou vlastní úlohu. Velmi vyhraněně to dokázal například Jadran Šetlík, jeho příkladu však není radno následovat. Zaprvé proto, že by bylo velmi obtížné ho překonat, zadruhé je naše území příliš malé pro dalšího tvůrce naparfémovaných a bezkrevných podobizen. Jinou cestou je styl Jakuba Ludvíka, v němž však po odsunutí pěny velké ambicióznosti a touhy po popularitě zbude zase jen velké prázdno. Snad nejvíc věrný kvalitě i žánru u nás zůstal Herbert Slavík.

Se svým příspěvkem nyní přichází i Michal Tůma (*1947), jehož zhruba padesátku velkoformátových černobílých snímků pod názvem Portréty můžete až do 26. února vidět v ambitu kláštera františkánů na Jungmannově náměstí. Výstava má podnázev Fotografoval jsem i anglického krále, která má parafrází názvu slavného literárního díla naznačit, že se tady divák setká i s jeho autorem Bohumilem Hrabalem. Ostatně portrétovat Hrabala zřejmě nebyla žádná slast, neboť si na mnoha fotografiích vystačil pouze s jediným výrazem. A pokud mohu srovnat, úkolu se originálněji zhostil mladý Herbert Slavík.

Časové rozmezí, v němž byly Tůmovy portréty pořízeny, je dvacet let. Leckde také konfrontuje podobu toho či onoho modelu s jeho vizáží o několik let později, a je to zajímavé srovnání. Jinak zde ale doba vzniku nijak odlišena není, což je možná dáno i tím, že záběry byly pořizovány na stále stejném, neutrálním pozadí. Výběrem portrétovaných osob se Michal Tůma jednoznačně přihlásil k intelektuálnímu pojetí. Grafici, malíři, lékaři, knihkupci, duchovní, vědci, a pokud již herci, tak Petr Čepek, pokud novináři, tak hudební publicista Jiří Černý, pokud muzikanti, tak Jan Borkovec nebo Irena Budweiserová. Nic laciného, dalo by se říci.

Jak ale s tímto seriózním, na české poměry nezvykle intelektuálním materiálem naložit? Jak nesklouznout do podbízivosti a zároveň nenudit? Netuším, jak velký podíl na stylizaci portrétovaných má autor sám a jaký jeho „objekty“. Portréty jsou však docela zajímavým psychologickým studijním materiálem. Nejprve ti, kterým postát fotografovi nedělá žádný problém: třeba ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, malíř Karel Valter, filmový historik Boris Jachnin. Pánové povětšinou starší generace, která sice svou roli portrétovaného brala s nadhledem svého věku, zároveň však s vážností, v jaké byla vychována. Výsledek: přirozeně důstojná podobizna.

Pak je zde další skupina, která už se v této roli tak dobře necítí, je však do ní vlastní vůlí nebo fotografovým kompromisem vrácena. Sem patří například Jiří Černý se svou „berličkou“ – stohem cédéček, Irena Budweiserová, která se mohla stylizovat do různých poloh, manželé Hessovi, kterým pomohlo fotografování v páru. A nakonec poměrně odstrašující příklad toho, jak jsou lidé pomalu odnaučováni brát cokoli vážně, což se bohužel týká i podstatně důležitějších věcí, než je fotografování. Pregnantní ukázka bezradnosti portrétované osoby a jejího obrazného zatlačení do kouta v okamžiku, kdy se na ni zaměří oko objektivu a ona je nucena být před ním jenom sama za sebe, jsou třeba obě „vyjevené hlavy“: loutkoherec Pavel Brožka a novinář Peter de Graaf. Nebo nepochopitelné gesto knihovnice Hluštíkové, odhalující těhotné břicho a zároveň dutinu krční vyplazením jazyka. Odhlédnu-li od faktu, že fotografie není příliš vábná, nereagovala budoucí matka dospěleji než šestileté dítě. Mezi násilné a poněkud omšelé stylizace patří rovněž „tajemný“ Jiří Menzel za klopou límce či Jan Borkovec s polovinou hlavy, zakrytou knihou.

Asi největší výpovědní hodnotu a rovněž stylově nejčistší jsou velké detaily: grafik Radomír Postl, Arnošt Lustig nebo třeba charakteristický portrét Štěpána Mikuláše Mareše, jehož oči, hledící kamsi mimo diváka, rozsvěcují zrcadlící se odrazy světel. Michal Tůma dokáže vytvořit charakteristický portrét, pouze mu k tomu jeho výběr portrétovaných občas jaksi nedává možnost. Není velký experimentátor, zná však velmi decentní ale účinné prostředky k dotvoření celkového výrazu: citlivou práci se světlem, dobrou kompozici, schopnost naladit se na vlnovou délku portrétované osoby. I přesto divák odchází s dojmem, že portrét je jako žánr odbytý, přežilý a bez vývoje, a svou strnulostí na jedné straně, a úlety na straně druhé asi běžného „konzumenta kultury“ nemá šanci zaujmout.

(Michal Tůma: PORTRÉTY, ambit kláštera františkánů, Jungmannovo nám., Praha 1, po-ne 10-18.30, vstup 80/40, do 26.2.)