Setkání se stíny dávno zmizelých - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

28. dubna 2003, 00.00 | „Pochován byl roku 1932 do rodinné hrobky v Rejhoticích, která se však již nezachovala … Ty fotky, dokumenty jedné uplynulé doby, které nám byly tak milé a drahé, se nám bohužel během vysídlení ztratily …“ Dvě věty z textu, který napsal Zdenek Mateiciuc k výstavě fotografií Gustava Ulricha, hovoří o tomtéž: o náhlém násilném přeryvu v naší nedávné historii, jehož výsledkem byla nevratná devastace hodnot, které dva národy, žijící na společném území, po staletí vytvářely.

Vztahy Čechů a německé menšiny nejsou právě žhavým tématem pro mladé lidi. Inflace problémů kolem tzv. dekretů prezidenta Beneše je pouze jeho politickou skořápkou. Pod ní se ale skrývá bezpočet osudů skutečných lidí, kteří byli součástí tohoto prostoru. Můžeme jen litovat, že zlo zpravidla disponuje přesvědčovací technikou, jejíž síla tkví v tom, že neomylně rozechvívá temné struny v lidském nitru. Nejprve to byly ty jejich, později naše, výsledek je ale fatální: všichni jsme ztratili. Oni svůj domov, majetek, mnozí i život, my zase dimenzi vzájemného obohacování, historickou kontinuitu.

Jan Vaca je jedním z nemnoha mladých tvůrců (*1975), kteří se společnou minulostí nechali inspirovat. Tento student Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, jenž zároveň pracuje v krajské redakci MF Dnes, se pomocí čtrnácti černobílých prací pokusil vyjádřit k událostem dramatického desetiletí 1938 až 1948 v Ústí nad Labem (v názvu výstavy účelově uveden i německý název „Aussig“). „Jako by stíny z minulosti ožívaly na původních místech,“ charakterizuje obrazy zápis v návštěvní knize, a to velmi přesně. V současných exteriérech, na ulicích, jimiž projíždějí autobusy, v těsné blízkosti „mekáče“, před reklamou na Pepsi-Colu a na pozadí moderních budov, se „zjevují“ podoby lidí, kteří se zde zřejmě fyzicky vyskytli před více než pětapadesáti lety: děti, němečtí vojáci, český důstojník, profesor gymnázia, německá dívka, a dokonce mocenský představitel Hans Krebs. Technicky tohoto efektu dosáhnul autor tak, že osvítil fotografický papír skrze dva negativy: jeden se současným pohledem na některou část Ústí, druhý s dobovým portrétem. U každého obrazu je popisek, obsahující stručnou identifikaci osoby na snímku, datum vzniku portrétu, jméno místa, a rovněž den, kdy bylo fotografováno.

Z výše uvedeného vyplývá, že fotografický soubor, který svému autorovi roku 2001 vynesl cenu Kodaku pro mladé fotografy a loni vzbudil pozornost na Photokině v Kolíně nad Rýnem, není postaven na vizuální svébytnosti, nýbrž na myšlence. Způsob, jakým autor téma pojednal, překvapí svou citlivostí, neboť, málo platné, v dnešní hektické době není čas vzpomenout vlastních předků, natož zajímat se o neznámé mrtvé. Ale idea Jana Vaci je jasná: „Někdo věří, že silný okamžik nikdy zcela nezmizí z míst, kde se odehrál. Dá se to popsat na jednoduchém případu: vybavte si situaci, kdy vstupujete do kostela. Přestože chrám je prázdný, máte dojem, že neustále slyšíte sborový zpěv a snad si i představíte obřady, které se zde odehrály před mnoha a mnoha roky.“ A opravdu – ten pohled do neznámých tváří neobtěžuje, spíše provokuje k přemýšlení o jejich osudech. Souhlasím s Vladimírem Birgusem, který říká, že podtextem obrazů je reflexe, že lidé, kteří si vzájemně způsobili tolik násilí a křivd jsou si na fotografiích tolik podobni. Sílu výpovědi obrazů podporuje i strohý interiér galerie, který divákovu pozornost ničím nerozptyluje. Určitou slabinou díla je mechanické opakování tvůrčího nápadu, které jej opotřebovává a způsobuje, že myšlenka nemá prostor, kam se dále vyvíjet.

S výstavou Jana Vaci tématicky souzní soubor fotografií Gustava Ulricha, rodáka ze severomoravských Rejhotic (1860-1932). Na veletrhu Interkamera je představil Zdenek Mateiciuc, jenž obrázky vlastně vzkřísil z dlouholetého zapomnění a dost možná i uchránil před zkázou. Ztratily se totiž během poválečného odsunu a byly znovu pořízeny ze skleněných negativů, šťastnou náhodou nalezených v bedýnce od mýdla před třemi lety. Kolekce, nazvaná „Altvaterland“ (Stará vlast), je tvořena čtyřiadvaceti záběry, na nichž nadaný a pilný fotograf, v civilu majitel bělidla, dokumentoval půvab rodné krajiny, typické stavby, provoz ve svém podniku i scény z běžného života a lidi, v jejichž blízkosti žil.

I přes známou překážku, jíž pro pořizování pohotových momentek tehdy byla dlouhá expozice, se jedná o záběry, které přes propast více než sta let dýchají životem. V tomto směru nelze nezmínit tři nádherné charakteristické portréty, z nichž zejména podobizna děvčátka s rozpuštěnými tmavými vlasy působí tak, jako by byla pořízena nedávno. Ulrichovu řemeslnou zručnost a vynikající obrazové vidění dokládají krajinné a přírodní snímky, například výjev z listnatého lesa, kde je mistrovským způsobem zachyceno chvění slunečního svitu, pronikajícího vegetací. I po letech cítíme až láskyplné zaujetí, s nímž zvěčňoval osoby kolem sebe; ať už chalupnický pár s hejnem dětí nebo lesní zaměstnance při svačině ve vysoké trávě.

Dvě výstavy, které zajímavým, byť nikoli prvoplánově atraktivním způsobem zpracovávají neatraktivní, pro dnešní generaci jen stěží pochopitelné téma, které přes svou zdánlivou vyhaslost bude ve svých důsledcích ještě dlouho pálit.

(Jan Vaca: ÚSTÍ-AUSSIG, Galerie Velryba, Opatovická 24, Praha 1, vstup volný, do 4. 5.

Gustav Ulrich: ALTVATERLAND, výstava v rámci veletrhu Interkamera 2003)