Sexaminátor v prehistorické krajině erotiky - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

27. listopadu 2002, 00.00 | Portrétoval poslance v parlamentu a vydal knihu o papežovi. Nejvíc však fotografa Romana Sejkota proslavily jeho odvážné erotické imaginace, jímž sám dává přiléhavé dvojsmyslně hravé názvy. Nechte se zlákat do světa bájných bytostí a patvarů, vytvořených z lidských, většinou ženských těl.

Fotograf, kterému stačí jedna obyčejná zeď, jedna lampa a jedna žena – tak charakterizoval teoretik Martin Hruška Romana Sejkota (*1963). Zní to zcela prostě, avšak skutečnost je přece jen složitější. Jednoduché prostředky Sejkotovi slouží k vytvoření velice bohatých imaginací, snových či spíše archetypálních světů, tajemných a erotických, často též ironicko-erotických. Jejich základy tkví v názorech, jimiž se umělec sarkasticky vyjadřuje k životu i k cestě, po níž kráčí lidstvo. Příklad: „Investice do mezilidských vztahů stále klesají. Budoucnost lidstva spočívá v klonování a masturbaci.“ Nebo: „Věřím v existenci Vesmírného Intelektu. Život na planetě Zemi je projevem jeho hravosti.“ A také: „Smysl života neexistuje a je zbytečné ho hledat.“ O své tvorbě hovoří jako o „body buildingu“, stavění obrazů z těl. Kdysi toužil fotograficky ztvárnit celý vývoj lidstva, avšak podle vlastních slov se dosud nevymanil ze zajetí prehistorie. Z jejího dráždivého a smyslného objetí, dodávám.

Roman Sejkot je provokatér. Slyšela jsem názor, vyjadřující se o jeho obrazech jako o kýči. To je však tvrzení zavádějící, z něhož je patrné, že dotyčný se Sejkotovými pracemi vůbec nezabýval do hloubky. Jsou totiž pojaty jako obratná poetická mystifikace, a balancování na tenké hranici kýče je bezpochyby autorův záměr, jeden z výrazů jeho inteligentní tvůrčí nadsázky. Není to však jediná oblast Sejkotovy tvorby, kde se fotograf s jistotou pohybuje po dráždivém ostří, a zdá se, že risk patří k jeho osobnostnímu vybavení. Náměty jeho obrazů jsou značně odvážné, ani v jediném případě však nesklouzávají k obscenitě a vulgárnosti. Bývá tomu spíše naopak: mnohdy jsou prodchnuty poetikou a něhou, která je na hony vzdálena autorovým existenciálním proklamacím.

Sejkotovy akty nejsou akty v pravém smyslu slova. Mužské a zejména ženské tělo je mu materiálem, z něhož pomocí světla a montáže „staví“ své symboly, připomínající jednou patvary, trčící v exteriéru, podruhé bájnou pevninu, jindy fantastickou rostlinu nebo neznámého tvora. Roušku tajemství umělec divákovi pouze poodhaluje: pracuje totiž se siluetou, která maximálně potlačuje plasticitu objektu, a tím i jeho identifikaci, která by odváděla pozornost od autorova sdělení. Ani se nechce věřit, že první akt, který Sejkot (roku 1980) zaznamenal, byl ze sněhu. Jeho dnešní fotografie působí tak, jako by vyzařovaly žár, sálající kdesi uvnitř. První pohled na ně by neměl být pohledem posledním, neboť se jedná o kompozice mnohovrstevné, jež své další plány pozornému divákovi vydávají postupně. Zdánlivě paradoxní je, že tyto stoprocentně aranžované obrazy vycházejí z technické jednoduchosti, kompoziční, stylizační i světelné. I v tomto, jak řečeno, zdánlivém rozporu je možné rozeznat autorovu tvůrčí suverenitu.

Jakýmsi jednotícím prvkem většiny vystavených exponátů je voda. Objekty vyrůstají z nedozírné klidné mořské hladiny na pozadí záměrně kýčovitě barevné večerní oblohy, jindy se noří z vody v jakési „jeskyni“, jejíž představu evokuje hrubá zeď. První varianta skutečně působí jako fantastická vize prehistorického zrodu, tichého světa pratvarů, které mohou být stejně dobře nehybné živé organismy jako mrtvá hmota. V případě druhém využívá autor často zrcadlový odraz (kupodivu tvořený často dvěma různými osobami) a také motiv jakéhosi „světla přicházejícího zevnitř“, čímž divákovi zprostředkovává atmosféru bájemi opředených jeskyň, vstupu do podsvětní říše apod. Na některých Sejkotových obrazech je zastoupen zvláštní prvek tajemství: sledující oko, jež je jakýmsi dualismem zobrazené scény. Je totiž tvořeno tělem objektu, avšak zároveň se zdá být na něm nezávislé (Krása a zvíře, Afrotits).

Nedílnou součástí každého obrazu je název. Většinou jednoslovný, napsaný rukou autora na paspartě. Budete-li ho hledat v klasické etymologii, neuspějete. Jedná se o originály, využívající vtipným způsobem protiklad anglického, latinského či německého pravopisu a české výslovnosti (či naopak), čímž vynikne dvojsmysl v nich skrytý. Posuďte sami: Erotische Strom, ONAN.Y, Sexpantis, Venustream či neslavnější Fucktory.

V současné době můžete práce Romana Sejkota vidět v galerii antikvariátu Ungula v Praze 7. Jedná se o kolekci 25 fotografií z let 2001-2, které jsou umístěny v odděleném výstavním prostoru přímo uvnitř obchodu. Červená barva stěn navozuje dráždivě mystickou atmosféru, kterou podtrhává i artefakt primitivního umění, umístěný uprostřed prostoru. Sejkotova estetika je svérázná, působivá a efektní, nikoli však samoúčelná. Za autorovou zdánlivou „posedlostí sexem“ a rasantními výroky o světě tuším citlivost a křehkost, jež se dnes ze svého nitra za účelem snazšího přežití snaží leckdo vymýtit. Závěrem si však neodpustím polemiku s autorovým tvrzením, že vize materiálního ráje je nejjedovatějším produktem euroamerické civilizace. Obávám se, že nejjedovatějším produktem civilizace vůbec jsou ideologie, které začínají krásnými myšlenkami a končí na hranici. Jejich rozkvět se však dnes již (naštěstí nebo bohužel) odehrává spíše v jiných než amerických nebo evropských končinách.

A ještě něco: na webové stránce www.art.cz se můžete zúčastnit dražby Sejkotovy fotografie Olandis (úplně spodní v tomto článku), jejíž výtěžek autor věnuje J. Krejčímu, „vyplavenému“ při letošních povodních.

(Roman Sejkot: FLAND, galerie antikvariátu Ungula, Dukelských hrdinů 5 (nábř. škpt. Jaroše), Praha 7, po-pá 10-18, so 10-14, vstup volný, do 2. 12.)