Snad se svět ještě nehroutí - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

10. září 2003, 00.00 | Jeho fotografická kariéra začala činem nepříliš pozitivním: krádeží. Za peníze, které odcizil rodičům, si Bohdan Holomíček zakoupil fotoaparát. Bylo mu necelých třináct let, obnos činil sedmdesát pět korun československých a jednalo se o aparát značky Pionýr. Přestože jej záhy musel vrátit, stal se mu osudným: pohled hledáčkem fotoaparátu jej měl provázet celým dalším životem, až k letošní šedesátce, oslavené výstavou v Sudkově ateliéru.

Letošní šedesátník a jeden z nejosobitějších českých fotografů Bohdan Holomíček je na informace o sobě skoupý. Civilnost, skromnost a nenápadnost jsou také vlastnosti, které při pohledu na jeho práce napadají diváky nejčastěji. Těch vlastností je ale podstatně více: například schopnost žít naplno v určitém okamžiku. „Nikdy nejsem líný se vrátit. Příště už nikdy není,“ vysvětluje umělec s charakteristickou lakoničností. Rovněž je to jistý druh programového outsiderství, který mu zabraňuje, aby se podbízel veřejnosti ve snaze učinit své dílo populárním. Nedává to ostentativně najevo, ale z jeho momentek vyzařuje to, čemu se dá velmi nepřesně říkat „spokojenost se životem“, i když je tento život na dnešní poměry, akcentující materiálno, zdánlivě neatraktivní, jednoduchý, ba přízemní.

Retrospektivní výstava k šedesátinám, čítající třicet sedm nepříliš velkých fotografií, se může svým rozsahem zdát směšně malá, avšak ve skutečnosti reflektuje výše řečené: autor se neprezentuje bombastickou expozicí, zahájenou za přítomnosti celebrit a paparazziů, ale spíše rekapituluje v dobrém i v tom horším (ale hlavně v dobrém) zhruba dvacet rozhodujících let svého života. Polovinu expozice tvoří jeho autoportréty, zbytek jsou čerstvě zvětšené práce ze starších negativů. Zvětšené tak, jak je u tohoto autora známe: v plném formátu s černým lemem perforace, a s krátkým informativním popiskem, případně s datem vzniku, někdy tónované dohněda, aby také u technicky slabších byla zajištěna dobrá čitelnost. Najdeme zde i několik raných prací, které však jsou přes veškerou technickou nejistotu organickou součástí Holomíčkova díla, protože se dotýkají jeho podstaty, jež by se dala volně charakterizovat slovy „fotografuji, tedy jsem“.

I tato výstava potvrzuje úhelné body Holomíčkova stylu. Především to, že není a nikdy nebyl dokumentaristou, neboť nedokáže vidět skutečnost odcizenou, realitu bez vztahu k sobě. Lidé ani věci pro něj nikdy nejsou bez identity a beze jména. Neboli, jak říká Antonín Dufek v monografii, která vyšla před třemi lety v edici Fototorst: „Fotoobraz nás uvádí do reality, od níž vedou nesčetné nitky k živému světu, k prostoru kolem záběru, k času před a po zmáčknutí spouště.“ Právě snaha zachytit realitu v kontextu s vlastním prožíváním a nikoli s odstupem, vede Bohdana Holomíčka k tomu, aby širokoúhlým objektivem (do záběru se vejde více informací) zaznamenával vše, co se jednou může stát připomínkou určitého období, avšak bez snahy dát tomuto světu definitivní význam.

Holomíčkovy fotografie nejsou ani typické momentky z domácího alba, i když převážnou většinou fotografovaných objektů jsou rodina, přátelé a známí. Svým citovým nábojem se spíše obracejí ke kolektivní paměti a k vnitřním asociacím každého, kdo se na ně dívá. Asi proto, že společnost, zvláště bližní jsou dalším důležitým pilířem autorovy tvorby. I když se zdá, že si jako každý umělec vystačí sám se svou inspirací, není tomu tak. Například auto, staré auto, tolikrát se v různých podobách objevující na jeho záběrech, není jen věcí, již dlouholetá služba jednomu pánovi mění téměř ve společníka, ale plní i funkci spojnice k přátelům. Holomíček má sice daleko ke komunitnímu způsobu života takových beatniků či hippies, neboť přikládá velký význam intimnu a soukromí, ale svým založením tíhne k lidem. Nabízí jim svou důvěru a přijímá jejich, je vůči ostatním maximálně otevřený, a hlavně projevuje schopnost sdílet svůj život s jinými. Ne nadarmo tvoří velkou část jeho tvorby snímky z divadla, které představuje kolektivní dílo, provozované pro jinou lidskou pospolitost v hledišti. Schopnost vypointování, s jakou autor fotografuje své známé při oslavách a večírcích, rovněž není náhodná. Využívá zde totiž umění (alespoň někdy) předvídat, co se odehraje v příštím okamžiku, které si osvojil právě v divadle.

To, co mě na Holomíčkových fotografiích přitahuje, je jejich atmosféra, kterou autor dokáže neopakovatelným způsobem zachytit. Není to výsledek nějakého efektu, nýbrž fotografický um, podpořený schopností vnímat všechny „vůně“ okamžiku. Na výstavě v Sudkově ateliéru je jedním z exponátů, který působivou náladu přímo vydechuje, snímek dvou mužů (jedním z nich je autor sám) sedících v ostrém svitu žárovky v bohémsky zařízené místnosti u láhve vína. V této souvislosti je důležité říci, že světlo není pro Bohdana Holomíčka vůbec určujícím faktorem, neboť je znám právě tím, že fotografuje i za extrémních světelných podmínek.

Bohdan Holomíček zpodobňuje zdánlivě banální situace, o nichž teoretik Antonín Dufek velmi výstižně řekl, že dávají člověku jistotu: snad se svět ještě nehroutí. Jinými slovy, v těchto drobných situacích všedního dění je skryt optimismus, že život stále ještě běží dál ve svých kolejích - banálních ale spolehlivých.

(Bohdan Holomíček: FOTOGRAFIE, Atelier Josefa Sudka, Újezd 30, Praha 1, út – ne, 12 – 18, vstup 10/20, do 14. 9.)