Stárnu – jsem tedy bezcenná? - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

Fotografie

Fotografie

17. března 2006, 00.00 | Jiřinu Hankeovou (*1948) lze označit za renesanční ženu: píše básně, povídky i texty k písním, věnuje se malířství a grafice, fotografuje ... Právě její fotografie velmi intimního rázu, které podle vlastních slov vytvořila ve stavu hluboké deprese, nabízí nyní Pražský dům fotografie svým návštěvníkům pod sugestivním názvem Trapný pokus o autoterapii.

Více než čtyřicítka fotografií, které jsou až na několik málo výjimek barevné autoportréty, je inspirována zmíněnou depresí jako stavem duše, k níž přistupuje ještě deprese specifická, způsobená fyziologickými změnami: stárnutím. To, že stárnutí ženy je proces rozhodně složitější než stárnutí muže, je dáno nejen právě fyziologicky. Zejména v naší kultuře je to i problém psychologický a společenský. Autorka tedy tím, že umísťuje samu sebe do koupelny, kde před zrcadlem dochází k nejotevřenější intimní reflexi, dává divákovi vstoupit až do nejprivátnější sféry, které je schopna. Své „nedostatky“, jimiž jsou v naší civilizaci, oslavující mládí a krásu, vrásky či uvadající pleť, nezakrývá, ale ani se jimi nechlubí; prostě jen se představuje taková, jaká doopravdy je.

Tento postoj se dá považovat za protest proti všeobecně rozšířenému povědomí, že vše nedostatečné v lidském (potažmo ženském) vzhledu je na veřejnosti nutno maskovat, čímž dochází ke schizofrenické situaci, kdy lidská bytost tyto „vady“ vědomě potlačuje i v soukromí. A v okamžiku, kdy toho z jakéhokoli důvodu už není schopna, propuká u ní deprese z pochybností o vlastní ceně. Jiřina Hankeová tedy zřejmě chce upozornit i na to, že hodnota lidské bytosti spočívá na jiných základech, než na bezchybném make-upu, nastřelených vlasech, vyhlazených vráskách a těle, vytvarovaném ve fitnessu.

Prostředky, kterými znevažuje absurditu diktátu omlazovacího a krášlicího průmyslu, jsou veskrze primitivní – ostatně jako prvoplánová touha vypadat mladší, která v jazyce přírody není ničím jiným než touhou prodloužit své reprodukční období. Autorka jako „protézy“ používá barevné bonbóny, masky z papíru, karnevalové paruky, síťky a jiné. „Síťky, folie nebo zamlžená zrcadla mi sice někdy milosrdně pomohou zakrýt vrásky, ale znamenají zejména odtržení od společnosti a uzavření do sebe,“ vysvětluje. Slovo „trapný“ v názvu může tedy označovat skutečnost, že jakékoli protivení se vůli přírody, cokoli, co směřuje proti přirozenosti, začne být od určitého okamžiku trapné.

Slovo „trapný“ však mělo ještě poměrně nedávno docela jiný význam. Bylo odvozeno od „trápiti (se)“, takže vyjadřovalo cosi mučivého, co člověka sužuje. „Trapný pokus o autoterapii“, jak zní název výstavy fotografií Jiřiny Hankeové, by tedy také mohl naznačovat, že autorka se pokusila svoji depresi řešit místo psychofarmaky fotoaparátem, ale i tato cesta jí působila obtíže, trápila se přitom. A vida, zde to sama naznačuje: „Psychofarmaka jsem se marně pokoušela nahradit zviditelněním stavu duše.“ Takže přece jen trápení. Osobně si ale nedovedu představit, že bych ve chvíli deprese vzala fotoaparát a odešla se fotit do koupelny, a proto jsem s tímto druhým významem fotografií měla poněkud problém. Dejme ještě jednou slovo autorce: „Překlopená fotografie s hlavou překříženou symbolickou červenou lepicí páskou „Pozor křehké – neklopit“ vyjadřuje pocit bezmoci. Punčocha natažená na obličej a sluchátka úplnou ztrátu kontaktu se společností.“ Tady už mi celá koncepce připadá trochu nakašírovaná. Opakuji, že představa, jak si v depresi lepím na oči čajové pytlíky, natahuji si na obličej punčochu nebo si přelepuji ústa páskou, je pro mě osobně dost divoká. Možná ale, že právě to odlišuje prostého smrtelníka od umělce, který dokáže i na neblahé chvíle svého života pohlížet jako na materiál, který lze zúročit ve vlastní tvorbě.

Pravdivěji ale na mě působí snímky, na nichž autorka pracovala se zajímavými světelnými efekty, konkrétně s jasem, propouštěným žaluziemi. Střídavé linie světla a stínu nejsou sice ničím novým, jejich dramatická účinnost je dostatečně známa a využívána, ale v této souvislosti působí velmi věrohodně. Zaprvé vizuálně: tvář je opravdu jaksi jiná, vyňatá z všednosti, ale i symbolicky cítíme, že totéž se odehrává v duši člověka, trpícího depresí: střídání dlouhých stavů temnoty a okamžiků světlé úlevy a naděje. V neposlední řadě umocňuje i samotu, kterou se psychicky trpící člověk vyděluje z lidského společenství. Hankeová ostatně velmi působivě znázornila únik, ať již od reality či přímo ze života, a to v několika variacích. Zde využila možnost deformace obrazu prostřednictvím změny úhlu a rozdělení zrcadla na koupelnové skříňce. Záběr, na němž se ve štěrbině zrcadla „ztrácí“, patří podle mého názoru k nejsilnějším momentům výstavy.

Výstava sebezpytujících autoportrétů Jiřiny Hankeové rozhodně není vnějškově atraktivní. Věřím, že mnoho návštěvníků ani neosloví, protože porozumět výpovědi autorky není i přes všechny vysvětlující texty snadné. Zkušenost je nepřenosná, téměř nesdělitelná, a její záznam dokáže oslovit zase jen ty, kdo podobné stavy prožili. Ani skutečnost, že se Hankeová věnuje problému ženského stárnutí, který mužská populace vidí podstatně méně subtilně a více živočišně, určitě výstavě nepřidá na atraktivitě. S tím se ale musí vyrovnat téměř každý autor, který se pokusí proniknout životu pod kůži co nejhlouběji.

(Jiřina Hankeová: TRAPNÝ POKUS O AUTOTERAPII, Pražský dům fotografie, Václavské nám. 31 (přízemí ve dvoře), Praha 1, út-ne 11-18, vstup 30/20, do 2.4.)