Strom jako osobnost - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

19. srpna 2005, 00.00 | Léto je dobou, kdy se zdržujeme více v přírodě než doma, a tomu přizpůsobujeme i své aktivity. Do kamenných výstavních síní se opět vrátíme na podzim, přesto ale nemusíme nedostatkem estetických podnětů strádat ani v pustinách, kde lišky dávají dobrou noc – za předpokladu, že máme počítač a přístup na internet. Ani tady není třeba se odpoutávat od uklidňujícího působení přírody, stačí, když si vyhledáme její snímky. Například takové, jaké nám nabízí fotograf Vladimír Hanzl ve své nové virtuální expozici.

Kolekci pětadvaceti černobílých panoramatických fotografií tohoto autora lze najít na stránkách projektu PAN HORAMA, sdružujícího tvůrce, kterým je tento formát blízký. Dalšími členy jsou například fotografové Stanislav Pokorný, Jiří Tiller, Tomáš Bican či Jiří Heller, o jejichž samostatných výstavách jsme vás v našich článcích informovali již dříve. Ráda bych připomněla, že tento výměnný projekt v rámci evropského kulturního programu založil před patnácti lety finský fotograf Rainer K. Lampinen, a první výstava v ČR se konala roku 2002. O další expozici loni na podzim v pražské Špálově galerii, kde svá díla prezentovali 24 autoři, přineslo Fotografování zprávu v článku s názvem Panoramatický akt? Paráda!

Snímky Vladimíra Hanzla ocení zejména ten, kdo má slabost pro klasické pojetí fotografie. I když jsou osobité, vycházejí ze sudkovského či plickovského vidění. Jsou to pohledy tvůrce, který má smysl pro krásu nejen přírody jako celku, ale i jednotlivých linií, tvarů, světel a stínů. Očividně se kochá sošností prastarých stromů, často solitérních, jimž svým pojetím dává individualitu a charakter, některým i pohyb.V expozici bohužel neuvidíte snímek staré třešně, který Vladimír Hanzl prezentoval na loňské kolektivní výstavě, a jenž objevuje našim užaslým očím netušenou krásu tohoto letitého stromu se stopami povětrnosti, jakých dožívají kolem našich cest stovky, aniž bychom jim věnovali pozornost.

Bez nadsázky lze říci, že Vladimír Hanzl své velikány portrétuje tak, jako by tvořil podobiznu člověka: každý je pro něj jedinečný, má nezaměnitelnou individualitu. Nabízí nám je z různých úhlů, nejraději však ze žabí perspektivy, při níž vynikne kresba kůry i majestátnost koruny. Zvolená technika mu umožňuje kouzlení s perspektivou, různé průhledy do korun, například naznačující zrcadlení. Za pozornost v tomto směru stojí originální detailní pohled do několika bezlistých korun, jakoby obklopujících diváka, s pozadím vzdálených zasněžených hor. Kontrast velmi blízkých objektů s dalekým obzorem, kterého by se v této podobě bez panoramatické techniky nedalo dosáhnout, vnáší do záběru napětí až magické.

Spleť holých větví autor rád oživuje neklidným světlem či dramatickými oblaky. Jasný sluneční svit u něj naleznete snad jen na zimních snímcích, kde ho láká ke kouzlům s protisvětlem a se stíny na podkladu bílé pokrývky. S oblibou „vyloupne“ z ostrého slunce skupinku stromů, jinde nás upozorní na malebné linie barokních dubů, ještě zvýrazněných vrstvou sněhu. Jinak je mu bližší neutrální světlo, dodávající záběrům určitou melancholii. Jako například na třech snímcích starého parku, kde se autor zřekl rafinovaností úhlů pohledu ve prospěch tichého sdělení, že osamělost stromů i lidí je stejná.

Autor dokáže bezezbytku využít vše, co mu nabízí černobílá, navíc panoramatická fotografie. Výsledek je mistrovský: klasická, vyvážená, ale přesto zajímavá kompozice, nepříliš kontrastní škála šedých odstínů s bohatou paletou valérů, plasticita. Velká hloubka ostrosti dává snímkům prostor. A last but not least: atmosféra. I kdybych nikdy neslyšela vyznání Vladimíra Hanzla o kráse stromů, při pohledu na jeho fotografie by mě napadlo, že snad rozumí i tomu, co šumějí jejich listy.