Tajemství podzemní řeky - Fotografovani.cz - Digitální fotografie v praxi

9. listopadu 2001, 00.00 | Pražský Botič, bájný Vinný potok a Rio Botičo v novodobém slangu, mizí na hranici Vršovic a Nuslí nenávratně v podzemí. Bizarní zákoutí, jimiž na území hlavního města protéká, i scenérie z jeho blízkého okolí zachycují beze stopy sentimentu syrové černobílé fotografie Pavla Jasanského.

Otázka jako ze soutěže Chcete být milionářem: kde ústí do Vltavy Vinný potok? Nápověda by mohla být, že v Praze, leckdo by však namítal, že o nějakém Vinném potoce, který protéká hlavním městem, nikdy neslyšel, a proč také Vinný potok, když tu nejsou žádné vinice. Další nápovědou by se hádanka zjednodušila pouze zdánlivě: Vinný potok je starý název (z doby, kdy pražské víno bylo proslulé široko daleko) pro Botič, který zná v Praze přece každé malé dítě. Povrchní pozorovatel však jeho tok vystopuje nanejvýš do Nuslí, pak potok záhadně mizí, a kde se v Praze stýká s Vltavou, skoro nikdo neví.

Potok je element jasně přírodní, uprostřed velkoměstské výstavby si jej jaksi nedokážeme představit. Botič také většinou protékal příměstskou oblastí, která si dlouho uchovávala svůj spíše venkovský charakter. Bydlím nedaleko od něj a mohu potvrdit, že ještě dnes byste někde v jeho meandrech nehádali, že se nacházíte v Praze. Protéká však také hustě zastavěnými částmi města, většinou ale nenápadně „uklizen“, až nakonec skončí v podzemní štole, z níž se osvobodí teprve blízko Železničního mostu v Podskalí.

Fotograf Pavel Jasanský bydlel v Nuselském údolí patnáct let. Zdánlivě nudná, šedivá a zanedbaná pražská čtvrť jej inspirovala k sérii snímků, nazvané podle jednotícího prvku Botič 1998-2001. Autor předesílá, že nechtěl fotografovat život ani mapovat mizející Prahu, záběry byly spíše jakousi reakcí na atmosféru této oblasti.

Fotografoval na černobílý film, většinou na podzim, v zimě nebo v předjaří, což jenom zdůraznilo dojem syrovosti, zanedbanosti, ale také svérázného dekadentního půvabu snímaných míst. I počasí na fotografiích má do prosluněné pocukrované zimní krásy daleko – takových dnů přece není mnoho a k motivům oprýskaných fasád, chátrajících moderních staveb, dřevěných ohrad a chaosu náletových dřevin by se ani příliš nehodilo. Pokud přemýšlíte, co ještě dodává Jasanského snímkům zvláštní melancholii, napovím vám: je to naprostá absence čehokoli živého, tedy osob i zvířat. Vidíme město bez lidí, kteří jsou zde přítomni pouze druhotnými stopami své činnosti – potrhanými plakáty, stavbami, automobily, rozbitými okny, skládkami. Jejich místo neohrabaně zaujaly neživé obrazy – sochy a plastiky, které svou strnulostí přispívají k pocitu bizarního divadla. Ať už jsou to dva bílí mužové – kosmonauti s optimistickými gesty, relikt minulého režimu, zapomenutý uprostřed vegetace, přísně spoutané betonem, dvojice s „doopravdicky“ planoucí pochodní u michelské plynárny, hošík rozverně sedící na okraji zbytečné a ohavné betonové terásky pod mostem sebevrahů, nebo opuštěný lev, viděný rozbitým oknem dávno nepoužívaného pražského nádraží.

Jasanský neklade důraz na záběry potoka v místech, kde ještě vypadá s přimhouřením oka idylicky. Těžiště jeho kolekce je ve světě vyasfaltovaných silnic, městských staveb nových i starších, zkrátka tam, kde příroda s výjimkou osamělých stromů, chudých trávníků nebo zdevastovaných parčíků, nemá místo. Na mnoha záběrech Botič nenajdete vůbec. V takovém případě autor zachytil místo, kde potok kdysi protékal na povrchu a dnes teče též, ale uvězněn hluboko pod našima nohama, anebo ukazuje „Pobotičí“, tj. jím kdysi ovlivněné širší okolí.

Fotografie jsou to silné a krásné. Nenajdete pod nimi žádné popisky a nejsou ani potřeba. Jasanského objektiv má totiž vypravěčskou schopnost, jíž dosahuje tím, že se na scenérii dívá jakoby pohledem člověka, který tudy chodí denně. Přitom se však soustřeďuje na zdánlivě marginální prvky, jimž tímto propůjčuje bizarní kouzlo. Často je komentuje i svérazným humorem: svítící neóny night clubu mezi ohradami a sklady periférie, rozvalená dřevěná ohrada vedle sebevědomé reklamy na billboardu, archaický obchodní nápis na zchátralé fasádě domu.

Zbývá dodat, že fotografie jsou vystaveny v Českém centru fotografie v Náplavní ulici, a pokud vás zaujmou, můžete si své znalosti o pověstmi opředeném pražském potoce rozšířit i za pomoci rozsáhlé studie od historika Jiřího Šerých, doplňující katalog. Přečtete ji jedním dechem.

(Pavel Jasanský: BOTIČ 1998-2001, České centrum fotografie, Náplavní 1, 120 00 Praha 2, po-pá 11-18, vstupné dobrovolné, do 23. 11.)